Výstup na nejvyšší horu Portugalska

Moře se rozbíjí o černé útesy ostrova Pico. Díváme se do černobílé tříště oceánu hluboko pod sebou. Mezi skalami tak temnými, že vám běhá mráz po zádech, se vaří zpěněná voda příboje. Jen tak může vypadat vchod do podsvětí...

Azorské ostrovy vznikly díky podmořským sopkám, zemětřesením a lávě. V hlubinách moře je tak gigantické horské pásmo, které místy vystoupilo nad hladinu oceánu. Naposledy se vynořil z mořských vln před 300 tisíci lety nejmladší ostrov Pico, kterému vévodí nejvyšší hora Portugalska. Jmenuje se Alto de Pico a zdvíhá se do 2 351 metrů hned od pobřeží.

Náš průvodce Nuno Garcia vypráví, že hora Pico se přibližně každých dvě stě let probudí. Z hlubin země začne dýmat kouř, pak se vyvalí proudy lávy a létají balvany. K poslednímu výbuchu došlo v roce 1963, když se Nuno narodil. Předchozí erupce byly v letech 1562 a 1718. Horké magma teklo z hory v desetikilometrové šíři a jeho cesta je dodnes – i přes novou bujnou vegetaci – dobře viditelná. Je to jako žít na sudu se střelným prachem. Ptám se Nuna, kdy bylo na Azorech poslední zemětřesení.

Koukne do mobilu a s naprostým klidem odpoví: „Včera.“ Ostrované se totiž s permanentní přírodní hrozbou sžili. Drobné podmořské otřesy a sopečné erupce v okolním oceánu sledují a spíš je znepokojuje, když se dlouho nic neděje, protože klid je předznamenáním kumulovaného výbuchu.

Ztuhlé magma se stalo i hlavním stavebním materiálem. Na jižním pobřeží míjíme vesničky, vybudované z černé pórovité lávy. Vypadají malebně. Díky pastelovým rámům kolem oken a dveří jsou domy veselé. A jako kýč z kalendáře působí, když se nad nimi klene jasná duha. Na Azorech totiž není vůbec neobvyklé, že prší a do toho svítí slunce. Díky silnému větru se tu pořád střídá počasí. Ráno je hezky, během oběda lije jako z konve a odpoledne se už zase můžete opalovat na plážích nebo se koupat v přírodních lávových bazénech.

Vrchol hory Pico je zatím v mracích. Dojíždíme autem až k prosklené turistické stanici, odkud se vyráží na pětikilometrový výstup. Nikde nikdo není. Jen vlhký vítr a mlha umocňují dojem, že jsme tu jaksi nepatřičně, omylem. Budova je zamčená. Přesto se vydáváme na cestu po žlutočervených značkách mezi vavříny, jalovci a vřesem. Prudký vítr ochlazuje vzduch. Asi po půl hodině se najednou sopečný kužel hory Pico ukáže celý. Z dálky vypadá jako ženské ňadro s vyšpulenou bradavkou, jejíž dvorec tvoří kráter vulkánu.

Pěšina vede prudce vzhůru po ostrých lávových polích. Cesta na vrchol Pico je totiž náročným výletem pro fyzicky zdatné. Po čtyřhodinovém pachtění je nám odměnou nádherný výhled na všech pět centrálních Azorských ostrovů. Jsme nadšení a Nuno nám vypráví, že nejhezčí je vulkán Pico v zimě, kdy má hora sněhovou čepičku. Svěřuje se, jak si už dlouho touží koupit lyže a strávit dovolenou v Alpách. Manželku však zatím k takové „riskantní dobrodružné cestě“ nedokázal přemluvit. Z vulkánů v rodné zemi strach nemá, ale hrozně se bojí lavin.