Vězení a naděje

Martin Tomášek je kluk jako každý jiný. No, vlastně není kluk. Je to sedmatřicetiletý muž, jehož život se zásadně liší od všeho, co si dovedete představit. Jeho duše je od narození uvězněná ve znetvořeném těle. 

Na vozíčku se nemůže při sezení ani narovnat. Mluví tak těžce, že mu téměř není rozumět. Ale rád píše. Píše jedním prstem na tabletu s pomocí automatického dokončování slov a touží stát se spisovatelem. A touží po lásce. Obojí je pro něj hrozně těžké, protože bydlí v Hněvkově u Zábřehu, kde nejsou snadno dostupné ani obvyklé služby, které postižení mají ve větších městech k dispozici.

Když se nedaleko od jeho bydliště pod Králickým Sněžníkem konal třídenní kurz tvůrčího psaní, pozvali jsme Martina mezi nás a zařídili mu zdarma i bezbariérový pokoj. Využít ho nemohl. Nesehnal asistenta, který by ho provázel. Aspoň na jedno odpoledne ho tedy dovezla maminka a už večer se museli vrátit domů, protože ta obětavá žena se stará ještě o nemohoucí babičku.

Tenkrát na kurzu pod Králickým Sněžníkem jsme přečetli Martinovy texty Lásko moje, kde jsi a Lavička pod Petřínem. 

Moc nás dojaly. Martin totiž pod Petřínem nikdy nebyl... Na rozloučenou jsme mu slíbili, že mu v uskutečnění jeho snu - vydat literární prvotinu - pomůžeme.

Po dvou letech je kniha na světě, do Vánoc vyjde a jmenuje se Duši nespoutáš. Jde o kontroverzní a unikátní vhled do života vozíčkáře, který neobjel svět na vozíku, nevyhrál paralympiádu, ani nezískal nějakou významnou cenu... Jen bojuje, aby mohl žít aspoň trochu vším tím, co je pro "zdravé lidi" úplně normální. 

Nakonec z naší spolupráce vznikla kniha pěkně syrová a tvrdá a... vlastně svou bezvýchodností unikátní. Zdarma ji ilustrovali mí studenti z plzeňské Fakulty designu a umění J. Sutnara. Krásnými příspěvky a vzkazy autorovi ji doplnili i další žáci kurzů tvůrčího psaní. 

Kontakt s Martinem je často složitý, třeba když v tesklivém osamění posílá svým příznivcům sms o půlnoci a marně hledá vrbu, které by se mohl svěřit. Já jsem však moc vděčná, že mi Martina osud poslal do cesty. Je totiž pro mě každodenní připomínkou toho, co všechno mám: můžu jít ven, kdykoliv se mi zlíbí, milovat se, navštěvovat přátele, sportovat či jen prostě utřít si bez pomoci vlastní zadek... Nic z toho Martin nemůže. O jeho touhách a o naději jsou jeho příběhy v knize Duši nespoutáš.

Děkuji touto cestou všem, kteří se na ní podíleli a Martinovi pomohli.