Právě dnes je to 55 let, kdy první Čech v historii dostal Nobelovu cenu za fyziku. Když jsem se ptala pár lidí kolem sebe, za co konkrétně profesor Jaroslav Heyrovský nejprestižnější vyznamenání získal, na objev polarografie si vzpomněl málokdo. V té souvislosti jsem si uvědomila, jak málo pozornosti věnujeme tomu, čeho si můžeme vážit. A jak málo si vážíme toho dobrého, toho nejlepšího, co kdy z našeho národa vzešlo.
Každý den se z médií dozvídáme o žabomyších sporech mezi politiky. O hanobení jednoho druhým. Jsou nám předkládány nechutné drby a mnohému je jedno, jsou-li pravdivé či ne. Jako by národ měl být šťasten, když na každé významné osobnosti se najde nějaký špinavý chlup. Kostlivec ve skříni… Prostě mi vadí, jak si sami sobě vytváříme image národa looserů. A to přeci nejsme!!!
„Pomyslete, kolik rozumu a energie se vynakládá na to, aby se lidem ukázalo, jak jsou špatní,“ řekl klasik ruské literatury Maxim Gorkij už před sto lety. „A představte si, že by se všechna ta energie vydala na to, aby se lidem ukázalo, co je v nich dobrého.“
A já si to představuji. Jak budu jednou číst noviny, kde se dozvím hlavně o lidech, kteří něco dokázali, kteří jsou nám příkladem. Jak novináři budou takové osobnosti vyhledávat, aniž by byli podezíráni, že dělají nekalou reklamu tomu či onomu, kdo si to v novinách zaplatí. A teprve - až za tím vším dobrým - budou následovat vyřešené kauzy. Budou dotažené až trestům, aby bylo jasné, že nepoctivost v naší zemi nikomu neprojde.
Já vím, je to naivní. Ale stejně bych si to přála.
Děkuji všem kolegům novinářům, kteří si dnes na Heyrovského vzpomněli. Když jsem o něm četla, cítila jsem dojetí. Bylo mi příjemně, že opravdu máme v našem národě lidi, na které můžeme být po právu hrdí. Chtěla bych o nich slýchat víc. I o těch současných... Vždyť jich máme kolem sebe tolik!!! Tak proč pořád věnujeme tolik pozornosti těm, kteří za to nestojí?!
