Unikátní literární prvotina Michala Adlera ve zralém věku

Kouzelně absurdní historky čechokanadského psychoterapeuta jsou z obou zemí. Hned v té první s názvem TAKOVÉ ŠTĚSTÍ autor popisuje, jak ke své životní lásce přišel díky okupaci v roce 1968.

Michal Adler žije od roku 1981 v kanadském Vancouveru a pracuje jako psychoterapeut. Kniha POVÍDKY A PŘÍBĚHY je jeho literárním debutem ve zralém věku, kdy čerpá právě ze své dlouholeté terapeutické praxe.

V jedné ze svých úvodních povídek Michal Adler přiznává, že svou literární prvotinu vydal v 76 letech na popud svého staršího sourozence – známého čecho-kanadského novináře Petra Adlera:

„Sepiš to,“ pravil můj bratr, snad i trochu popuzeně, protože má za velkou nespravedlnost, že on – profesionální psavec – se musí za příběhy honit, zatímco za mnou – profesionálním naslouchačem – chodí příběhy samy. „Jen se s tím zbytečně nepárej a piš!“ (KDO BY SE S TÍM PÁRAL)

A to je právě to, co Michal Adler udělal. Jeho minipovídky s lehce melancholickým humorem připomínají historky, jaké slýcháme u ohně, v hospodě, nebo když jsme s nejlepšími kamarády na zahradě. Určitě jsou šmrncnuté hlubokým češstvím. Ač autor žije už přes čtyřicet let v emigraci, má živý jazyk, bohatou slovní zásobu a styl vyprávění, kterými nezapře své české kořeny – náš specifický humor i skepticismus. Jako by pod slupkou úvah o lásce, přátelství, stárnutí, odvaze a zahanbení zněly tóny hrabalovské, haškovské, čapkovské i poláčkovské...

Hostinský Olda už před nás rovnal první piva, vzorně natočená, s čepicí tak akorát. Jenže každý příběh má své „jenže“, „když tu“ nebo „najednou“. V našem případě to byl starý muž, který rázně vkráčel do výčepu. Někteří by snad až řekli, že do výčepu vrazil. Místní zmlkli, odsunuli pivo a jako jeden muž povstali. (KDYŽ SE DEN POVEDE)

Historky jsou z Čech i z Kanady a často bývají kouzelně absurdní. Třeba hned ta první s názvem TAKOVÉ ŠTĚSTÍ, v níž autor přiznává, jak ke své životní lásce přišel jen díky vpádu „spřátelených armád“, jak se přezdívalo sovětské okupaci v roce 1968. 

Jindy přísně vědecky založený univerzitní profesor bojuje s duchařinou či proti nekritické hyperkorektnosti ve studijní skupině budoucích kanadských psychologů, do níž se „probojovala“ – navzdory nutné znalosti základů oboru – indiánská aktivistka.

Často autor i velmi decentně vypráví, čím ho zaskočili klienti z jeho praxe. Například líčí prozření vdovy, která až v seniorském věku poznala opravdové slasti intimního života a konečně se tím vymanila z maminčiny puritánské výchovy.

Snad nejdéle se paní Smithová potýkala se svými pocitem hanby. Když si vzpomněla, jak zasvěceně všem vykládala, že je sex trapně přeceňovaný, a že to je jak příčina, tak i důsledek společenského úpadku, prý by se nejraději hanbou propadla. Co si tak o ní lidé asi mysleli… (CO MĚ PANÍ SMITHOVÁ NAUČILA)

Na mnoha povídkách je jasně vidět, že je nepíše spisovatel, ale člověk, který už dlouho nahlíží do lidských duší. Tím je knížka v tom nejlepším slova smyslu unikátní. Ať už to dělá úmyslně či nevědomě, obrací na hlavu mnohé spisovatelské příručky o stavbě příběhu. V jeho podání se totiž často žádný „dramatický oblouk“ nekoná. A přesto vyprávění skvěle graduje.

Michal Adler jako psychoterapeut totiž moc dobře ví, že život se nedovíjí v uzavřených příbězích… a konec s pointou, po kterém čtenář tak baží, nebývá ani dobrý, ani špatný. Dokonce většinou ani žádné uspokojivé rozřešení nemá.

Dodnes nevím, co jsem měl tenkrát udělat. Aby to bylo správně. A také vím, že se jistě najde chytrá hlavička, která bude přesně vědět a znát, co jsem udělat měl nebo neměl. Ať mi to raději neříká; mohla by dostat přes hubu. (DODNES NEVÍM)

A tak čtenář zírá na poslední řádky a říká si: „Co je tohle za příběh, když jsem se nedozvěděl, jak to dopadlo?!“ Ovšem přesně tak to v životě bývá. Člověk se mnohdy nedozví, co bylo správné a co nebylo. Jen ví, že se musel nějak rozhodnout.

A v tom je kniha Michala Adlera jedinečná. Vlastně jen ti nejlepší autoři chápou, že literární pravidla jsou od toho, aby se porušovala… Ovšem pod jednou zásadní podmínkou – POKUD TO FUNGUJE.

Bylo toho na mě nějak moc. Ono to asi není jen tak ubránit vědu. A ubránit se, když něco víme naprosto vědecky přesně a nezvratně. Tak jsem šel raději spát… A doufal jsem, že nebudu mít nějaký strašidelný a úzkostný sen o lidech, co mám rád. A jaký je závěr toho příběhu? Jaké z něj plyne morální poučení? Žádný závěr, žádné poučení. Poučení se odkládá na neurčito. (DUCHAŘINA)

Adlerovy příběhy prostě fungují i přesto, že si na konci skoro každé povídky říkáme: „Ty jsi lišák podšitý. Zase jsi nás doběhl, ale máš pravdu. Takhle je ten příběh přesně takový, jaký má být. Plný tajemství, štěstí i náhod. A to jsi ty díky své psychoterapeutické práci, při níž ti stovky lidí otvírají hloubky svých duší, poznal mnohem líp, než kdokoliv z nás…“

A proto to funguje. Proto je literární prvotina Michala Adlera velmi dobrá