Ten kluk, na kterého od svých osmi let čekám

„Tati, tati, předjeď ho!“ vykřikovaly jsme s Majdou. Klekaly jsme si na sedadle proti směru jízdy, protože tenkrát ještě žádné dětské sedačky, ani bezpečnostní pásy nebyly, a pošklebovaly se přes zadní okno na řidiče.

Táta s mámou přivezli v osmašedesátém z Německa auto. Nádhernou oktávku. Nebyla nová, ale nám to připadalo jako sen, protože nikdy dřív jsme žádné auto neměli.

„Tati, pozor, ten pekáč se na nás valí,“ hlásily jsme pokaždé, když naši škodovku dojížděl nějaký veterán z dob předválečných. Tehdy na konci 60. let jich na silnicích drandilo hodně.

Líčila jsem své mladší sestře, jak by to bylo skvělé, kdybychom si – až budeme velké – pořídily právě nějaký starý „pekáč“ a daly do něj strašně silný motor, se kterým bychom předjížděly všechny majitele zánovních škodovek.

Na to mi Majda řekla, že by rozhodně nikdy v životě žádný starý „pekáč“ nechtěla. Že ona si nabalí kluka s pořádným autem, které bude tak moderní a krásné, že z něj vypadnou oči z důlků všem jejím kamarádkám ze školky. I mně.

A přesně takové auto jednou parkovalo pod naším domem. Bylo blankytně modré a seděl v něm rozevlátý hezký kluk. Měl na triku skály a vlny s nápisem Cape of Good Hope a na autě německou značku D.

„Chceš svézt?“ zeptal se, když viděl, jak na něj civím.

Zavrtěla jsem hlavou, protože malé holky nesmí nikam jezdit s cizími lidmi.

„Máš dobrý auto,“ řekla jsem jen.

„To je Ford Cortina.“

Stejně jako to auto se mi líbil i kluk v tričku. A navíc, přestože jsem ho určitě nikdy před tím nepotkala, byl mi nějak povědomý.

„Jak se jmenuješ?“

„Jarda.“

„A dál?“

„Jarda Nikodýmů,“ dodal a já jsem si teprve teď uvědomila, že mluví s takovým zvláštním přízvukem, jako by měl v puse bramboru a v krku motor. A najednou mi to secvaklo. Jeho tvář jsem znala z fotografií, které měla za sklem na kredenci paní Nikodýmová, co bydlela u nás v podkroví rodinného domku. Chodily jsme k ní s Majdou rády a často. Pekla šíleně dobré povidlové buchty a hlavně měla byt plný cizokrajných pohlednic. Samé slony a lvy. Žirafy a nosorožce. A také skály a vlny, co měl na triku tenhle kluk.

„Přijel jsi za babičkou?“ zeptala jsem se.

Překvapeně kývnul.

„Je to naše sousedka... takže nejsi cizí,“ dodala jsem vítězoslavně a vzala za kliku blankytně modré cortiny.

„Svez mě,“ naskočila jsem. Posadil si mě na klín a nechal mě točit volantem, než jsme dojeli na konec ulice. Když jsme se vrátili zpět, vůbec se mi nechtělo z jeho krásného fára vystoupit.

„Opravdu ses narodil v Africe?“ prohlížela jsem si ho.

Máma mi totiž vyprávěla, jak paní Nikodýmová přišla za války o celou rodinu. Její starší kluk uprchl se svým židovským tátou před nacisty do Jižní Afriky a malého synka zabil nevybuchlý granát, který děti našly na poli. Tenhle Jarda s africkým tričkem musel být její vnuk.

„Proč máš na tričku ty skály a vlny?“

„To je mys Dobré naděje,“ odpověděl s takovým zvláštně zasněným úsměvem a pošeptal mi do ucha, že je to nejkrásnější místo na světě, kde se slévají vody dvou oceánů a vlny tam mají při západu slunce barvu rtuti. Pak na mě mrknul a dodal: „Mezi skalami tam létají kormoráni a dál na jih už je jenom Antarktida.“

„To musí být hezký,“ řekla jsem a po chvíli se zeptala: „Máš holku?“ 

„A ty máš kluka?“ zasmál se.

„Miluju Václava Neckáře,“ přiznala jsem. „Jenže v rádiu říkali, že se zrovna oženil. Ale stejně jsem na něj asi moc malá.“

„Kolik ti je?“

„Osm.“

„Až vyrosteš, najdu si tě,“ řekl.

„Já chci taky,“ ozvalo se zvenčí a do auta vlezla Majda.

„To je moje ségra,“ vysvětlila jsem. „Bude jí šest.“

„Já jsem Jarda Nikodýmů,“ představil se a ještě jednou s námi objel ulici.

„Odkud máš tak krásný auto?“ zeptala se Majda.

„Z Mnichova. Ale do Německa jsme přiletěli z Kapského města.“

„Kde to je?“

„Dole na jižní polokouli... na úplném konci Afriky.“

„Vrátil ses s tím dědou, jak se po něm paní Nikodýmové pořád stýská?“ vyzvídala Majda.

„Ne, jen s tátou. Dědu jsem vlastně nikdy nepoznal. Umřel už na lodi,“ dodal.

„Já bych nechtěla, aby můj dědeček umřel,“ špitla jsem a pohladila Jardu po vlasech. Majda mu dala pusu na tvář.

„Proč jsi přijel?“ ptaly jsme se.

„Tajemství,“ zašeptal a vysadil nás.

„Zase nás někdy svezeš v téhle cortině?“ chtěla jsem vědět.

Majda se na mě udiveně podívala. „Vždyť jsi chtěla mít starý pekáč se silným motorem,“ připomněla mi.

„Budu mít obojí,“ řekla jsem rozhodně. Pak jsme mu zamávaly a šly domů. Nikomu jsme samozřejmě nic neřekly. To dá rozum. Přeci jen ten kluk v africkém tričku byl cizí.

Brzy na to se v našem domě objevili policajti. Zalepili dveře bytu paní Nikodýmové a řekli, že se její věci zabavují, protože emigrovala. Tak jsme k ní s Majdou vlezly přes balkón a posbíraly všechny pohlednice se slony a zebrami. Vždycky, když jsme si je prohlížely, vzpomněla jsem si na toho kluka s cortinou a cítila dech dvou oceánů na vlnách, které mají při západu slunce barvu rtuti.

Teď si možná myslíte, že je konec příběhu. Ale není. Má totiž pokračování o dvacet let později, když jsem už sama jezdila vlastní škodovkou – zánovním dýchavičným favoritem. A teď si představte, že se objevil ON.

Na první rande pro mě přijel Fordem Cortinou, která se mezi tím, než jsem vyrostla, stala starým „pekáčem“ se silným motorem. Prostě tím veteránem, o kterém jsem v dětství snila.

I když jeho auto nebylo blankytně modré, ale červené, hned jsem k němu nastoupila. A vůbec se nejmenoval Jarda Nikodým... a přece mě nějakým tajemným řízením osudu na první dovolenou odvezl do Jižní Afriky. Viděla jsem s ním kormorány nad mysem Dobré naděje i nekonečné vody, které se na jihu Zeměkoule dotýkají už jenom Antarktidy, a věděla jsem, že je to ten kluk, na kterého od svých osmi let čekám.