S tuleními pásy v Dolomitech

Na první pohled vypadá skitouring jako fyziky hodně náročný sport. Zvládne ho však každý sportovně založený člověk, který umí lyžovat.

Ještě ráno, když jsme sledovali z okna horské chaty Pederü nedostupné a vzdálené bílé štíty Dolomit, tyčící se nad jihotyrolským přírodním parkem Fanes-Sennes-Prags, zdálo se téměř absurdní, že bychom se mohli vyškrábat s lyžemi na nohou tak daleko a vysoko.

První noc jsme přespali v horské chatě Pederü, která je branou do přírodního parku Fanes-Sennes-Prags. Ještě večer jsme se vydali na jednoduchý výšlap směrem po stoupající cestě protažené rolbami. Stačí vyšlápnout 500 metrů a jste na náhorní planině Fanes proslulé krasovými útvary s kulisou zvětralých skal a zamrzlých jezírek. Tady člověka Dolomity doslova pohltí. V poledne bledé hory totiž za soumraku rozehrají podmanivou hru barev a vy vůbec nemůžete uvěřit, do jakých odstínů červené umí zapadající slunce okolní skály proměnit.

„V tom okamžiku pochopíte, proč pro Reinholda Messnera, byť jako první horolezec na světě zdolal všech čtrnáct osmitisícovek planety, jsou Dolomity nejkrásnějším pohořím na světě,“ říká horský vůdce Branislav Adamec, horolezec a velký propagátor skitouringu, který nás v Dolomitech provází.

Amatér jen těžko odhadne, kde hrozí ve volném terénu nebezpečí lavin. Je zcela zásadní najmout si do hor znalého horského vůdce, který vybere trasu přiměřenou vašim silám – po mírně zvlněných pláních či vzhůru k nejvyšším vrcholům.

„Skitouring je stále populárnější. Začít je možné v každém věku a v jakékoli kondici. Tomu se uzpůsobí tempo a výběr trasy. Je to jednodušší než se učit na běžkách. Se stoupacími pásy může být cesta vzhůru opravdu pohoda. A pak ten úžasný sjezd první lajnou v prašanu po mírných pláních do údolí...“ motivuje nás Branislav před celodenním výletem.

Chvíli po rozbřesku snídáme a plníme čutory horkým čajem. Lavinové nebezpečí je na 2. stupni z pěti, přesto máme všichni před výpravou do volného terénu povinné bezpečnostní protilavinové vybavení. Na výstroj si připínáme pípák, díky němuž nás mohou záchranáři rychle najít v lavině. V batohu s airbagem si neseme i lavinovou sondu, a vyprošťovací lopatu, kdyby naopak bylo třeba rychle pomoci zasypanému kamarádovi.

„Respekt před horami člověk musí mít stále, ale je to podobné jako v létě na túře. Jen vyměníte pohorky za lyže,“ vysvětluje Branislav Adamec. „A dolů se také bát nemusíte. Kdo umí alespoň průměrně lyžovat, zvládne i návrat dolů. Nepůjde o žádný riskantní freeride. Stačí sledovat mou stopu.“

Míříme na chatu Lavarella, kde je restaurace a další ubytování. Zavazadla nám sem veze rolba. Sice tady nemají na pokojích elektřinu, ale je to půvabné místo, ze kterého lze podnikat náročnější výšlapy – například přejít do sousedního údolí Alta Badie, anebo vylézt na některý z vrcholů – Zehnerspitze, na Pareispitze nebo na vrchol Lavarella.

Právě tam se vydáváme. Kousek nad chatou se cesta příkře zvedá. Přepínáme vázání „na vyšší patro“ a šněrujeme svah cik-cak vzhůru. V zákrutech se musí člověk zvládnout grif, aby se v prudkém svahu bezpečně otočil. Dá se to naučit, stejně jako občasné sjíždění terénních nerovností s pásy na lyžích v lehkém záklonu. Je to prima trénink, při kterém se člověk pohybuje v optimálním tepovém pásmu, spaluje tuky a posiluje svaly. Propocená tělocvična fit centra, kde třeba jenom chodíte na pásech, se vůbec nedá se zážitkem z přírody srovnat.

Vrchol se pomalu přibližuje. A vám znovu dochází, jak je úžasné dostat se na kopec vlastními silami. I já jsem léta s nepochopením pozorovala skialpinisty u kraje sjezdovky a vrhala na ně soustrastné pohledy jako na řidiče v protisměru, když na dálnici trčí v několikakilometrové dopravní zácpě. A najednou jsem to já, kdo rád šlape do kopce s „tuleními“ pásy na skluznici... Užívám si kouzlo tiché zimní krajiny, v níž nevedou žádné sjezdovky a lanovky. Na zasněžených svazích jsou vidět jen kamzičí stezky. A mně je tam – vysoko a daleko od lidského hemžení – strašně dobře.