Romantika ve švýcarské Držce

Probudila jsem se, vykoukla z okna a viděla švýcarské moře. Jako ostrovy uprostřed oceánu vystupovaly z mraků nad údolím alpské vrcholky.

V Evropě nenajdete moc podobných míst, jako je Trogne. Když je v Sionském údolí zataženo, tady obvykle svítí slunce. Jméno malé vysokohorské osady nad údolím Val d´Hérens znamená v překladu něco jako huba nebo držka. Kamarád Gérard Sermier nám tu půjčil prastarý alpský dům s obytnou sýpkou připomínající chaloupku ježibaby z pohádky o Mrazíkovi. Stodoly v této oblasti Švýcarska jsou totiž chráněny proti myším tak, že dřevěná stavení stojí na kůlech podložená velkými plochými kameny, přes které se žádní hlodavci nedostanou.

Walliské metropoli Sionu z dálky vévodí dvě impozantní skály. Na vyšší stojí zřícenina Château de Tourbillon, hradu, z nějž zbyly po požáru v 18. století jen obvodové zdi. Na druhém kopci se ve výšce 621 metrů vypíná bazilika Notre Dame de Valére, v níž hrají od počátku 15. století nejstarší funkční varhany světa. Ačkoliv varhany prošly v průběhu staletí řadou oprav, většina píšťal a mechaniky je skutečně středověká.

Jak dokládají archeologické nálezy, Sion byl osídlen už v mladší době kamenné a původní jméno Sedunum mu dali Keltové, kteří zde žili v 7. - 4. století před naším letopočtem.

Vyrážíme za Sion, kde je směrem na Sierre v obci Saint-Léonard největší zpřístupněné podzemní jezero v Evropě. Je 300 metrů dlouhé, 20 metrů široké a stěny jeskyně tvoří mramor, břidlice a sádrovec. Právě ten se za miliony let rozpustil, takže vznikl neprostupný jíl, který udržuje vodu v jezeře. Na jeho průzračné modrozelené hladině jsme proplouvali na pramicích a pozorovali velké ryby. Dlužno říci, že tu byly vysazeny uměle…

„Díky skvělé akustice se na jezeře konají i koncerty,“ říká muzikant Vincent Flament, který v Saint-Léonard zrekonstruoval zajímavý futuristický dům, kde přespáváme. Jeho česká žena Helena nám k večeři připravuje vynikající švýcarskou klasiku – sýrové fondue. A k němu samozřejmě nesmí chybět tradiční bílé víno Fendant.

Míříme divokou alpskou krajinou s nádhernými panoramaty do bočních údolí. Val d´Hérémence se jmenuje podle krásné vesničky Hérémence, v níž stojí úžasná betonová katedrála St. Nicolas z roku 1971. Futuristická duchovní stavba je posazená do stráně mezi tradiční dřevěné chalupy a vypadá jako z jiného světa. Když vstoupíme dovnitř, zní z reproduktorů chrámová hudba, která podbarvuje koncert světel dopadajících lomenými okny na oltář.

Dominantou Val d´Hérémence je přehrada, která se tyčí v nadmořské výšce 2 365 metrů a pod jejíž hladinu u hráze by se mohla ponořit celá Eiffelova věž. Od poloviny 60. let drží Grande Dixence se svými 285 metry výšky rekord největší tížné hráze na světě. Zdejší osmipatrový Hotel du Barrage vypadá pod obrovskou betonovou masou jako skládanka z lega. Kolem přehrady vede stezka až do sedla Col de Roux ve výši 2 804 metrů.

Silnice se točí serpentinami nahoru po levé straně hráze. Na ní stojí velké infocentrum, kde se můžeme seznámit s historií stavby. Hladina jezera Dix totiž ukrývá ještě jednu přehradu z 30. let. Ta byla o mnoho nižší, takže nestačila. Grande Dixence dnes zásobuje vodou čtyři elektrárny v údolí Rhôny. Systémem vodních tunelů a kanálů, které jsou dlouhé přes 100 kilometrů, přivádí do jezera vodu z dalších řek a tajících ledovců.

Tam, kde Val d´Hérémence přechází do Val d´Hérens projíždíme kolem zvláštních skalních útvarů nazývaných pyramidy z Euseigne. Jde o zvětralé pískovcové skály, které mají na torzech špičatých vrcholů obrovské kameny, jež vypadají, jako by každým okamžikem měly spadnout. Skalní útvary jsou pozůstatkem z doby ledové. Ustupující ledovec po sobě zanechal před desítkami tisíc let úlomky skal a balvany. Dutiny mezi nimi se zaplnily jemnozrnným jílem a pískem, až postupně vznikala velmi tvrdá, stmelená směs, která se nazývá „betonová moréna“. Tam, kde ji na povrchu stlačují a chrání kameny, vytvořily se díky přírodní erozi zvláštní věže s mnohatunovými ozdobami na vrcholech.

Jenže mnohé z deseti až patnáctimetrových obrů už o svou těžkou „čepici“ přišly, protože „beton“ se vlivem povětrnostních podmínek neustále drobí. Pyramidy se tak přibližují k svému přirozenému rozpadu.

Chloubou údolí Val d´Hérens je zvláštní plemeno černých krav Hérens, které mají v genech zápasení o pozici ve stádě. Farmáři je chovají jako královny. A to doslova, neboť své vzácné chovanky posílají pravidelně soupeřit s dalšími rohatými kolegyněmi o medaile a „královský titul“. Býci toto privilegium nemají. Z nich se okamžitě, jakmile dospějí, připravují zdejší vyhlášené bifteky, sušené maso nebo walliské klobásky.

Nejhloub v údolí Val d´Hérens se schovává městečko Evolene, nad nímž vévodí známá čtyřtisícovka Dent Blanche. Lidová pranostika praví, že když oblaka vytvoří u špice Bílého zubu praporek směrem k severu, bude hezky. Táhnou-li se mraky na jih, přijde pořádná plískanice.

Evolene bylo nedávno zvoleno nejkrásnějším městečkem frankofonního Švýcarska. Vedle kostela má sídlo muzeum, které představuje kulturu údolí, v němž žijí po staletí tvrdí horalé mluvící zvláštním nářečím vzdáleným od francouzštiny asi tak jako brněnský hantec od češtiny. Zajímavé je i to, že zdejší lidé budovali nejen své stodoly, ale i své spíže vždy na opačném konci obce, než kde bydleli, aby v případě požáru najednou nepřišli úplně o všechno. V únoru 1999 se městečko objevilo na předních stránkách novin v celé Evropě, když po několikadenním sněžení spadla ze svahů nad Villaz ničivá lavina. Odřízla Evolene od světa, smetla několik horských chalup a pohřbila pod masami uvolněného čerstvě napadaného sněhu dvanáct lidí.

Ubytujeme se nad Val d´Hérens v malebné vesničce Trogne.

Kocháme se pohledem na dřevěné střechy prastarých domků, které vypadají jako z filmových pohádek. Z oken, balkonů a teras padají barevné trsy muškátů. Večer se procházíme mezi dřevěnicemi, ve kterých se tu žilo už před staletími. Po rekonstrukcích se z nich staly víkendové chaloupky, kam jezdí Švýcaři z měst. Jako Gérard Sermier, který nám svůj dům ze čtyři sta let starého dřeva půjčil.

Sedíme u vína a Gérard mi podepisuje svou knihu 13 étoiles au sommet  (13 hvězd na vrcholech) s nádhernými fotografiemi. Náš hostitel je totiž jedním z mužů, kteří dokázali rozsvítit Alpy.Kanton Wallis má ve znaku třináct hvězd na bílo-červeném poli. A právě proto se během unikátní světelné show současně rozzářilo třináct vrcholů od Saas Fee až do Val d´Illiez. Nešlo o ohňostroj, ale tříminutové barevné nasvícení hor na počest dvoustého výročí vstupu kantonu Wallis do švýcarské konfederace.

Unikátní projekt záchrany polorozbořených salaší, na který se jedeme podívat, vznikl i vysoko na pastvinách de l´A Vieille. Odbočíme na prudkou lesní cestu kousek nad Trogne a po pár kilometrech před sebou vidíme bývalé salaše proměněné v krásné víkendové chalupy. V jedné z nich má svůj nový ráj i bývalý mistr Švýcarska ve švýcarském zápase Michel Jacquod. Dnes je mu přes šedesát a každý rok v únoru se do hor nechá dopravit vrtulníkem se zásobami jídla na několik týdnů. A pak už jen odpočívá, čistí si hlavu a čeká, až začne jaro a bude se moci vrátit do údolí.

Místo působí jako balzám na duši. Stoupáme pár desítek metrů po stráni nad osadu ke kapličce St. Nicolas zasvěcené horským záchranářům. Rozhlížíme se po horách. Mlhavý opar od Dent Blanche se vlní nalevo. Bude hezky.