Narozen 15. července 1891 - dnes by bylo mému dědečkovi 130 let

Jak vypadal svět, když se před 130 lety narodil můj dědeček Jaromír? Ráda jsem poslouchala jeho zážitky z dětství, které neúnavně sepisoval do svých pamětí... Nikdy nevyšly. Uspořádala jsem je až dávno po jeho odchodu na věčnost.

Narozen 15. 7. 1891
     Nezdá se to. Člověk sotva vyleze z kolébky a heleme se, je mi sto let. Nikdo se  o tom s člověkem nebaví, nikdo se o něm ani nezmíní. A tak to s těmi oslavami asi dopadne podle dědečkova přísloví:  Poruč a udělej si sám!  Inu, co bych se neoslavil.

     15. července 1991 jsem vstoupil do druhé stovky  svého života a mohlo by se snadno stát, že by se o mně nic nevědělo, protože mí současníci,  kteří by  ještě něco  mohli říct,  vymřeli načisto a já zůstávám  tu osamocený jak staletá  hruška v širém poli nebo Žid Ahasver na pochodu světem.
     Stává  se mi  stále častěji,  že kdykoliv  se octnu  ve shromáždění  většího počtu  lidí, jsem  tam nejstarší.  Když přijedu na KÚNZ do Klimenské ulice v Praze, kde jsem si před mnoha  a mnoha  léty léčil  oči, prostatu  a ostatní neduhy, uvedu personál do rozpaků,  neboť příslušné evidenční kartotéky jsou již většinou skartovány.
     Ačkoliv  mi okres  jako zasloužilému  odbojáři přidělil legitimaci, že mě zdravotníci  musejí vždy ošetřit přednostně, nikdo mých práv nedbá. A já je ani nereklamuji. Mám zkušenost, že mnozí lékaři stejně jen hrají s pacietem "ťukes". Mou o osmnáct let mladší manželku si posílali tak dlouho, až při tom  zcela ztratila zdraví a  zemřela. Takové smrti bych se nechtěl dožít, a tak se nejraději léčím sám.
     Nepiju a nekouřím už sedmdesát let. Kupuji si vitamíny, hlavně šumivý celaskon. Je z něj výborný nápoj, který si dávám jednou denně místo piva. Oči si koupu v tříprocentní borové vodě  a vyrážku na  obličeji jsem odstranil,  když jsem přestal používat mýdlo. Artrózu se sklerózou zaháním střídáním studených  a teplých obkladů. A  vůbec nejdůležitější je neprostydnout od chodidel. Myslel  jsem, že si koupím dětský fusak, ale postačí kožešinová vesta. Když v ní zašiju otvory pro ruce a krk, budu mít krásný pytlík, vystlaný beránkem ke kolenům, v němž mě končetiny nepozebou.
     S čím si však opravdu  nevím rady, jsou nehty na nohou. Mám je přerostlé a tvrdé jako drápy, až mi pronikají do masa obráceně. Asi by  to chtělo alespoň jednou za  deset let odbornou pedikuru. Jenže já  jsem tak zavalen literární prací, že na své soukromí nemám čas.  Napsal jsem již asi čtyři série trilogií,  dvacet románů a básnických  sbírek, ale nikdy mi je nevydali. Dopisy, které jsem z redakcí obdržel, vyzněly spíš  v tom smyslu, že  bych se měl pokusit  o skartování papíru, který jsem  za těch sto let stačil  popsat. Proto si také nedělám  iluze, že tato práce  od senilní lidské trosky najde nějakého čtenáře. Světu, který žije svým životem je to jedno. A mně též.
 

Děd přesličný a děd mečný
     Vyprávění o tom, co se honí v mozkových závitech starce nad hrobem, jsem začal zaznamenávat poté, co mě mtrvice poklepem na lebku upozornila, že  už mám ten nejvyšší čas. Příbuzní mě sice zrazují, abych nic nepsal, že si tím jen život ukrátím. Ale jako by teď již na tom něco záleželo.
* * *
     Jako každé normálně narozené děcko, dostal jsem do vínku dva dědy.  Po rodu Vojtěcha Emingera a  po přeslici Františka Mansfeldojc.  Děd mečný byl sedlák  z bohatého gruntu. Pochválovské veřejné mínění mu však nebylo příliš nakloněno, protože se vědělo, že si z vojny přivezl nechvalného koníčka - zálibu v sukních.  Ještě dnes, dávno po smrti,  je ve svém působišti znám více pod pseudonymem bílej žinich.
     Děd  přesličný,  u  kterého  jsem  bydlel,  měl krám se střižným a smíšeným zbožím, na kterém si velmi zakládal, ačkoliv obchod  byl po uši zadlužený,  protože děd Mansfeld se značně finančně  vyčerpal "vymaturováním" dvou  synů na c.k. reálce  v Rakovníku  a  pocvičením  jediné dcery  na německé klášterní škole v  Litoměřicích.
     Oba rodoví stařešinové byli v různých politických táborech.  Děd František  byl mladočech,  děd Vojtěch  staročech a vytýkal přesličnému dědovi Mansfeldovi,  že ti jeho svobodomilní mladočeši přilezli do  říšské rady jako "škrkavky do řiti", nic se  neohlížejíc na to, že císař  pán porušil slib a nedal se korunovat českým králem jako ještě jeho předchůdce Ferdinand, toho přízví Dobrotivý. A tak když se staročeská strana rozpustila nebo  zašla jinak pro nepřístupně vysokou výši věku,  dal se děd Vojtěch k  agrárníkům, ačkoliv se svými dvěma  strychy chmelnice u vejmiňku  vlastně žádné pořádné agrum ani neměl.
* * *
     Děd Mansfeld byl  na vojně četařem u hudby  a dotáhl to až na kaprála. Ale za ta všechna léta, co jsem strávil v jeho společnosti, jsem u něho neviděl žádnou notu, z jeho hrdla nikdy  nevyšel zpěvný tón, nebylo  nijakého pokusu o písničku nebo  alespoň rozpravy o  hudbě. Když jsem  si dovolil něco zanotovat sám, nikdy mě neopravil, že bych vzal některý tón falešně.
     Jediný, na koho si děd Mansfeld potrpěl, byl jeho starší syn Jaromír, poštovní úředník v zámku Schönbrunnu ve Vídni, který se stal na  své stradivárky úplným akrobatem. Myslím, že byl na své houslové  umění hrdý možná i více, než na svou služební pozici, přestože to dotáhl až na osobního poštmistra jeho Veličenstva, vulgo Franty Procházky.
* * *
     Jak rád bych se i já  naučil hrát na housle. Avšak tato radost mi byla odepřena zásluhou mého staršího bratříčka Pepy, který pohrdal  houslemi i hodinami na ně.  Aby se zbavil obého, vyvolal jednou při návratu  z houslové lekce se svými spoluhouslisty pouliční bitku. Při ní se bezohledně používalo za nástroj útoku i sebeobrany houslí. Tento prostředek se však ukázal býti pro takový účel příliš křehký. Proto většina houslí  vzala toho dne  za své a  tím i houslouvé  hodiny v Pochválově.
 

Lví budíček
     Zatímco vojenskoerární  hudební děd Mansfeld  se mračil nad každou  národní i prostonárodní  písní, jeho antagonista děd Vojtěch si zanotoval rád  cokoliv. Sice nedovedl hrát na žádný nástroj, ale veselé pouťové písničky nebo ty masopustní s nějakou narážkou na  místní putifarky ho dojímaly. Jako příklad uvedu  aspoň dvě: "Ach, synku,  synku/ nemakej mi na pasinku /když  mi na ni  šáhneš/ dám ti  facku, až upadneš." A druhá:  "Ztratila jsem  kajdu/ kdepak  já ji  najdu/ v tom Brůdkovym lese/ hajný už ji nese."
     Pokud se  mého písničkového repertoáru  týče, byl právě tak jednoduchý  a skromný, jako dědy  Vojtěcha. Obsahoval do tří let dvě písničky, kterými mě matka připravovala ke spánku.  Ta  první  byla:  "Na  tom  Pražskym  mostě/ rozmarynka roste/ žádnej ji tam nezalévá/  ona přeci roste./ Až já tudy půjdu/ zalévt ji  budu/ ona se mi zazelená/  já se ženit budu."
     Když mě pak vzala matka s babičkou do Prahy, nedal jsem pokoj, dokud mi neukázaly ten  pražský most, co na něm roste zelená rozmarýnka,  nezbytná k ženění.  Povláčely mě asi  po třech mostech a ani na tom nejstarším, kamenném, jsme ji nenalezli. A tak jsem se vzdal dalšího pátrání, neboť bylo již jisto, že s  tou rozmarýnkou je to jen  obvyklý pražský blaf neboli čvaňh.  To se mnou poněkud  otřáslo, protože jsem byl přesvědčen, že mezi málo pojmy, se kterými se nežertuje nebo aspoň žertovat nemá, jsou ženich  a nevěsta a tedy i ženitba a rozmarýnka. Mrzutě  jsem prohlásil, že již  mám těch mostů plné  zuby, z  čehož  se  mé průvodkyně  upřímně zaradovaly. Ušetřily takto za další  mostné, což činilo několik krejcarů státní měny při průchodu těmi nejnovějšími.
     O druhé písničce bych však  nemohl říci, že byla marná. Zpíval mi ji ještě tatínek s hlavou pokrytou nějakou vydělanou kožešinou, o  které snad věřil, že je  to pozůstatek lví hřívy. Strkal  hlavu do kočárku  a při tom  řval a recitoval tzv. lví  budíček tohoto změní: "Zdvihni  se, zdvihni, starý český lve/  andělé troubí: "Vzhůru do  boje!"/ Hrr na Němce, hrr na  vraha,/ vede nás  Praha-ha-ha." A věřte  tomu nebo ne, tahle píseň mi před několika lety zachránila, coby starci již devadesátiletému, holý život.
     K  narozeninám jsem dostal od příbuzenstva fláděru něčeho řízného k posílení nervů a povzbuzení pošmourné nálady. Nevím, byla-li to  vodka nebo koňak a jaké  značky, ale pálilo to  jako čert. Seděl  jsem právě v křesle, zvaném ušák. Když jsem do sebe obrátil jednu stopku, hned jsem v tom ušáku  zvadnul a usnul, aniž bych stačil pronést přípitek  "na zdraví", což se  při takových příležitostech patří.
     Byla to mrtvička. Přes  četné oživovací pokusy a umělou výživu jsem se probudil až k polednímu druhý den ve špitále. Zdálo se,  že nemocnice mě  již vzdala, protože  prognózy na dotazy  rodinných příslušníků  byly čím  dál tím pochmurnější.  Nicméně v  hodině dvanácté  se vše  obrátilo k lepšímu. V mém mozku  vyfárala dávno zašlá vzpomínka  na českého lva, jak natřásá hlavou a mračí  se do kočárku na malého kloučka, kterému se nechce otevřít  oči. Skončilo to mohutným kýchnutím, vlastně zařváním lva a skokem pacienta přes ohrádku nemocniční postele.
      Ať měli kartáři, kteří v druhém koutě pokoje holdovali ferblu jakékoliv karty v ruce,  ty jsi, chlapče, vyhrál dalších pár let života. Ať žije český lev v prvním nebo devadesátém roce věku. Živió!
 

Husita Pepíček
     Obé je dávno pryč. Zpěvník i ten kočárek. V době studií nebo vojny, prostě za mé nepřítomnosti v domovské obci, matka sokolský zpěvníček někomu půjčila  - jak vidět, na věčnou oplátku.  A kočárek,  jako  ty  housle, zničil  můj nezbedný bráška Pepíček.
     Kočárek spal svůj zasloužený sen kdesi v koutě kolničky na dříví,  aby se co  památka na dešti  nezkazil. Jednou jej tam Pepíček objevil, právě  když organizoval obranu jediného vrchu v  obci, který měl  v klukovských bojích  strategickou cenu  mezi nesčíslnými  vrchovinami a  chlumy okolními. Užil stejnou taktiku proti sedláckým pohůnkům a pasákům jako svého času tatíček Žižka v  bitvě u Malešova, když proti straně mírnějších Pražanů pustil s  vrchu řádku svých válečných vozů,  plně  naložených  kamením.  Rozrazil  tak  jejich  řady a v nastálém zmatku bitvu získal.
     Něco  podobného se  stalo  LP  1899 v  Pochválově. Sice v menším měřítku,  ale účinek byl neméně  strašný. Tu stačil k poražení  nepřítele  dětský   proutěný  kočárek,  spuštěný s nákladem bouračkových cihel z táhlého, ale zákeřného vrchu Suché Kobyly. Námezdné vojsko kulaků a jiných zrádců nečekalo ani na dopad této zbraně do svých řad a vzalo nohy na ramena.
     Vítězného vojevůdce Pepíčka to stálo nejen pořádný výprask doma, ale ohrozilo to dokonce i jeho študium na střední škole, protože  na lounskou reálku přišlo  udání k přijímací komisi. Zachránilo ho tehdy  jen mistrné vylíčení bitvy Jana Žižky s  Pražany LP 1424  u Malešova, kde  na obě oči  slepý vůdce Táboritů  použil téže taktiky,  jak téměř pět  set let po  tom  Pepíček  Emingerů  k  dosažení  vítězství  u  Suché Kobyly.
* * *
     Ostatně stejně jako housle a kočárek dopadlo i maminčino svatební  piáno. Mansfeldojc byt  i krám byly  v suterénu pod úrovní později postavené  okresní silnice. V pokojích se drželo  po celý  rok vlhko.  Nábytek v  tom ovzduší vytrvale plesnivěl, včetně piána. Po čase,  protože se už do bytu nevešlo,  přestěhoval se  tento božský  hudební nástroj, nijak nezajištěný,  do kolny  na dříví,  takže se  v něm uhnízdili vrabci.  Nakonec můj  bratříček Pepa  zjistil, že  se z jeho kostěných klapek  dají krásně vyrábět vodítka  střel do kuší Žižkova typu, a dílo zkázy dokonal.
 

Psavec Jaroušek
     Na rozdíl od bratra Pepíčka, já jsem byl dítko poslušné a tiché. Pamatuji se, jak  jsem jen jedinkrát dostal metlou, protože jsem se pokoušel rozbít klackem okenní tabulku dílny našeho souseda ševce Jánského jenom  proto, abych si ho mohl lépe prohlédnout  zblízka, až vyletí  ve své modré  pracovní zástěře od verpánku a stane přede mnou, hrozivě láteře. Když se mi konečně podařilo po mnoha marných pokusech tento podlý čin přece jen uskutečnit, uznala  máti za vhodné začít s pořádnou a  systematickou výchovou. Zapřáhla  mě do slabikáře. Tím se stalo,  že jsem uměl již v  pěti letech obstojně číst a o něco později i psát.
     Matka, rozradostněna mými intelektuálními úspěchy, koupila mi  při příležitosti návštěvy v  okresním městě Lounech číslo tehdejšího dětského  časopisu, totiž Vilímkova "Malého čtenáře". Byl  to tenkrát, pokud jsem  mohl posoudit, jediný vskutku mládežnický orgán český a možná i světový. Vycházely v něm na pokračování verneovky a různé technickopozemské pohádky, protože roboti a  příšery mimozemských galaxií nebyly ještě vynalezeny.
     Dnes by  ten zajímavý časopis musel  slavit století své výchovné činnosti,  kdyby nebyl zašel někde  za plotem, aniž kdo zná povědět, proč a kde se tak stalo... V každém případě na mě udělal ohromný dojem. Díky němu jsem se už v předškolním věku rozhodl dát dohromady  svůj první román. Nakonec mě ale  bratr od  toho odradil,  posmívaje se  mi do psavců. Až později,  nahlédnutím  do  jeho  výročních  vysvědčení, jsem zjistil, že nikdy neměl kvalifikaci k tomu, aby mě v češtině mentoroval. Prolézal  z ní vždycky  jen s odřenými  zády. Na rozdíl ode mě, který  jsem v pochválovské jednotřídce vyučoval, protože  náš antikantor byl  ožrala a flink.  Každý den ráno  si při  výuce abecedy  seřadil žáky  jako na vojenském execíráku  kaprál svá  "ucha" a  pak mě  pověřil, abych  jim vtloukal do kotrby písmenko po písmenku. Nebo nám dával opisovat z čítanky, aby mohl za katedrou pohodlně proklímat den u půllitru piva.  A já coby  jedničkář školy, kterou  rok co rok  opouštělo dvacet  procent analfabetů,  jsem byl obdařen zvláštní výsadou mu pro to pivo chodit.
 

Pomsta pologramotných spolužáků
     Když vezmeme v úvahu  fyziologický zákon, že stupeň osvěty vesnické  mládeže klesá s kvadrátem  vzdálenosti od okresního města,  vynesla mi má  vnucná "pomocná vědecká  činnost" jen  smrtelnou nenávist spolužáků.  Ta naplno propukla v jejich zralém věku kolem roku 1950, když vyhnali vzdělance z obecní rady, sami zasedli  do funkcí v pochválovském výboru, a aby se mi pomstili, zrušili emingrovsko-mansfeldovskou rodinnou hrobku, přestože byla zaplacená na mnoho let dopředu.
     Když jsme se s bratrem Josefem ohradili, sekretářka MNV nám odepsala, že se  stížnost zamítá, neboť zástupci pochválovského lidu  si nedají předpisovat  od kdekoho, kam  smějí pohřbívat a kam nikoliv. A  že ani vrácení předplatného nepřichází v úvahu, protože zakupování pohřebních míst bylo radou MNV zrušeno. Prý  můžeme disponovat jen naším mramorovým pomníkem se jmény nebožtíků, který leží za hřbitovní zdí.
     Protože jsme  počítali, že se jednou  vedle svých blízkých také položíme a budume s  nimi věčně snít až do skonání světa, odvolali jsme se k ONV v Rakovníku, který nařídil výborům v Pochválově hrobku obnovit na jiném, rovnocenném místě. Ono  "rovnocenné místo" se  našlo v koutě  pro sebevrahy v neposvěcené půdě,  kam se od roku  1918 nepohřbívalo. Náhrobní kámen  se jmény nebožtíků znovu  zasadili, avšak nikdy se nám nedostalo  záruky, že pod ním opravdu  leží kosti našich  drahých. Můj  bratr, který  pomníku od  té doby  říkal "hrob neznámého Emingera", se tam  přesto dal pohřbít. Já si to však rozmýšlím. Držím se totiž zásady: "Do hospody, odkud tě  už jednou  vyhodili  oknem,  podruhé nelez  ani dveřmi." - Maucta!
 

Hyoscyamus niger
      Přestože jsem  byl v pochválovské  jednotřídce premiantem, na reálce v Lounech mě handicapoval právě můj venkovský původ, ne-li zcela diskvalifikoval. Trpěl jsem jakýmsi špatně  potlačeným  komplexem  méněcennosti  vesnického  balvana a hledal každou příležitost, jak excelovat.
     Jednou  profesor  přírodopisu  Rybka,  který se vyžíval v různých druzích jarních a letních hlaváčků, shledal v pokročilém podzimu  na přelomu století, že  nemůže přednést ani zkoušet tak důležitou rostlinu, jakou je blín černý (Hyoscyamus niger), protože ji nikde v přírodě nenašel a v botanické zahradě  vyhynula. Ale kdyby  prý některý žák  věděl, kde roste, a přinesl ji, mohl by získat velikou zásluhu před lidmi i Hospodinem.
     Vzpomněl jsem  si, že kolem blínu  chodím každou neděli na  cestách z  Loun domů.  Dařilo se  mu na  jednom kompostu u Brloha. Jenže příští neděle  byla náboženská a studenti se museli podrobit zpovědi před svatým přijímáním. A tak mě napadlo ulít se od zpovědi -  pro jednou se přece svět nezboří a svatá církev tu  bude na věky věkův. Když  jsme kráčeli ze školy ke chrámu svatého Mikuláše, využil jsem mumraje u pošty na Valích a schoval se do klubka shromážděných listonošů. Jakmile  spolužáci přešli,  vydal jsem  se poklusem  na svou první "služební cestu" k slavnému kompostu u Brloha.
     Bohužel, katecheta si mého úprku všiml. Týden vyčkával, zda se  opovážím přijmout hostii  bez zpovědi, tedy  obtížen nerozhřešenými  hříchy. Pak  mě udal  na školní  profesorské konferenci, že jsem se dospustil smrtelného hříchu, vedoucímu k věčnému zatracení, a navrhl  mé vyloučení z ústavu i ze všech ústavů Rakousko-uherské monarchie.
     Naštěstí se  mě živočichopisec Rybka  zastal. Uvedl, že se  stejného  hříchu  vlastně  dopustil  i kolega katecheta. Přestože dobře věděl, že žák Eminger jde ke svatému přijímáni bez  zpovědi, nepokusil se duši  své ovečky zachránit, ač mohl a přímo měl. Tím jsem vyvázl jen s karcerem za narušení kázeňského řádu.
 

Einstein a Trilobit
      Synky z městských rodin,  kteří studovali snadno a lehce,  zatímco já  jsem se  udržoval nad  vodou jen bohapustým dřením, jsem  obdivoval a zároveň  nesnášel. Mezi nimi  snad nejvíc Járu Kunsta. Připadal mi  vždycky na svůj věk až příliš  sebevědomý.  Na  své  méně  nadané  vrstevníky  shlížel s útrpností jemu vlastní, blýskaje při tom ironicky brýlemi. Kantoři ho zdravili div ne první, bijíce klobouky o zem, neboť se všeobecně věřilo, že tento zázračný počtář, až svlékne jinošský šat a oblékne tógu vědce, proslaví město.
     Jára  odebíral  publikace  Jednoty  českých  matematiků a fyziků, a tak mu samozřejmě neušlo, že na veřejnost vstoupil jakýsi Albert Einstein se svou teorií relativnosti.
     Lidé, jejichž  mozek se podobá  skladišti staré veteše, se  cítili jeho  učením  nesmírně  popuzeni. Mezi  ně patřil i náš c.k. profesor fyziky.  Pro houževnatou koženost, s jakou ulpíval  na zastaralých formách  vyučovacích, přezdívali jsme  mu profesor  Trilobit. Přežíval  ve škole  ještě z éry Bachova absolutismu a rozpad staré monarchie, zdálo se, nikdy nevzal na vědomí. Předmět  jeho výučby byl zatížen vědeckými názory dávno překonanými a jeho metodika nebyla nic než zastrašování černým notesem, do něhož maloval krasopisné kule všem, kdo nechtěli nebo nemohli odříkat celé odstavce jeho přednášek zpaměti.
     Aniž by si dal práci se s Einsteinovým učením seznámit, prohlásil  teorii relativity  za útok  proti zdravému rozumu a jejího autora  za blázna, který by  měl být zneškodněn. To vykládal v  každé třídě na  konci školního roku  do té doby, než narazil na matematického  fenoména kvartána Václava Hlavatého. Bylo nad slunce jasné, že  Trilobitovo hodnocení Einsteina nemůže bez odmluvy  spolknout. Aby Vašek správnost svého stanoviska dokázal, hned se hrnul k  tabuli. C.k. profesor nestačil nic namítnout,  protože  troufalost  mimořádně  nadaného žáka mu vzala dech a začal se dusit.
     Hlavatého křída lítala po tabuli a zaplňovala ji v rychlém sledu hyeroglify  matematických formulí časoprostorového čtyřrozměrna.  Pod  studentovou  taktovkou  tančily  záhadné poučky Bolyaiovy algebry  s nevyzpytatelnými obraty tenzorového počtu bouřlivý kankán. Vše  bylo jasné jako ta křída na černé tabuli,  ale patrně pouze  Hlavatému. Na mozkové  buňky posluchačstva,  včetně starého  profesora, zanechaly  Vaškovy taneční evoluty jen zdrcující dojem.
     Když začaly padat  Christoffelovy koeficienty n-rozměrného zakřivení,  pedagog zvedl výstražně  prst jako vždycky, chtěl-li podtrhnout důležitou poučku, a řekl: "Fyzika je budoucnost lidstva,  snad i záchrana  před jeho skomíráním  na naší planetě. Žáci,  dejte si to od Hlavatého vysvětlit. Já už nestačím." Na to  se odpotácel ze třídy a  již jsme ho nikdy nespatřili. Téhož dne požádal o  přeložení do výslužby a odchod na zdravotní dovolenou.
 

Předmanželská výchova
     V ohledu sexuálním jsem měl pod vlivem nevhodné vesnické výchovy  charakter značně pokřivený.  "Varuj se, chlapče, psího   předku,  koňského   zadku  a   ženského  prostředku, chceš-li být dlouho živ a dobře se mít na zemi," říkával děd Eminger a od nejútlejšího mládí mi vtloukal do hlavy poučky, že láska je hřích, rozumný muž se ženě na hony vyhne, protože na bytostech tak vrtošivých  nelze stavět existenci. A že polibek je ohrožení partnera nesčíslnými bacily, které v ústech vegetují, nehledě na to,  že každá vzdělaná dívky by se vysmála zpátečníkovi, jenž by se osmělil takto ohrožovat její zdraví. Jenže já jsem se na začátku sexty - navzdory všem mravokárcům a perné předmanželské výchově - zamiloval.
     Když jsem  později hloubal o těchto  věcech, divil jsem se, proč mé spolužačky v obecné jednotřídce ve mně nikdy nevyvolávaly byť jen stopy podobných zmatků. Ani později, když jsem je o prázdninách potkával již coby ztepilé copaté děvy, dojímaly mě jejich zvědavé pohledy právě tak málo, jako kdysi holčičí hry s drápky a věčné chichotání bez zjevné příčiny. Myslel jsem, že se mi posmívají, a díky svému škarohlídství  jsem   nechápal,  že  právě  to   byl  jejich  přístup k sexuálně-společenskému styku. Jejich vyznání jsem neopětoval, ani když mi skloněné nad pisátkem, v potu tváře a s polovypláznutými jazýčky  smolily psaníčka plná  prostých citů a gramatických chyb.
     Jak  by se  mohly mé  kolegyně-husopasky v  neforemných umolousaných suknicích a šátcích,  uvázaných po způsobu starých  žen pod  bradou na  uzel, měřit  s městskými  slečnami s vrozeným talentem  pro ozdobnictví všeho  druhu, hrajícími si s  blýskavými slovíčky lásky jako  s tenisovými míčky nad mantinelem!
 

Béďa, Méda a Sláva
     Okres, ze kterého se rekrutovalo žactvo naší školy, byl dost konzervativní. Dlouho  nevyužíval výhody koedukce, jaké mu  stát pro  děvy poskytoval.  Onoho osudného  roku 1908 se však v  naší třídě objevily hned  tři krásky. Jejich přítomnost mě  zcela vyvedla z rovnováhy.  Vesnický návod ke styku s druhým pohlavím  byl pro situaci,  ve které jsem  se náhle ocitl, výstrojí  asi tak málo  vhodnou jako dřevce  Dona Quichota v atomové válce. Nějaké temné podvědomé síly, jejichž existenci  jsem si  dosud neuvědomoval,  začaly vzdouvat  mé nitro. Na venek se to  projevovalo sněním ve vyučovacích hodinách, zatímco  vnoci mě luzné  výjevy náhle probouzely  ze spánku.
     Béďa Hloušková byla nejmenší  z třídních Nymf. Její široké boky kynuly příslibem solidního obětí. Plisovaná sukénka poletovala  povětrně ve výši kolenou  a muskulatura lýtek pod tenkou punčoškou ohnivě hrála celou symfonii vábení.
     Méda Béhová měla postavu o  poznání užší a vyšší. Kdyby však  její jemný  obličej vroubila  záplava plavých  nebo do zlatova zářících vlasů, má nervová  soustava by byla v dokonalé rovnováze  a já zůstal pánem  svých smyslů, neboť blondýnky nebyly můj typ. Její  vlasy však sršely rezavou červení, což mě rozrušovalo k nesnesení.
     Sláva Opltová,  na které se  nakonec ustálil můj  vkus, byla na první pohled nejméně pohledná. Měla štíhlou až hubenou postavu, nohy skoro bez lýtek, boky úzké, v obličeji nosík s nadměrně rozšířenými chřípěmi a vystupující lícní kosti. Činila dojem smrtky, ale  měla neobyčejně veliké oči, ve kterých jsem  od prvního setkání  utonul a od  toho okamžiku byl ztracen.
     Zatímco  Méďa ani  Béda neměly  tušení o  citech, které k nim háraly v mém nitru, neb jsem chodil kolem nich výhradně se  svěšenou hlavou, Slávě se  mi nepodařilo zatajit nic. Všiml  jsem si,  že mě  od prvního  okamžiku bere na vědomí. Potkávali jsme  se jako neúmyslně  uprostřed ústavního schodiště. Nikdy jsem nemohl odtrhnout zrak od jejích očí, které neuhýbaly. Pokaždé jsme se na vteřinu, dvě instinktivně zastavili,  již, již  jsme si  chtěli něco  říci, ale v příštím okamžiku jsem  ztratil hlavu a  nic mě nenapadlo.  Zmatek mě pak automaticky  vynesl po schodech  nahoru, zatímco ona  se plavně snášela dolů. Sladké a pokořující zároveň.
     Nakonec si  Sláva vzala spolužáka  Oudrického. Ale manželského štěstí se s ní nedočkal.  Padl na Piavě a tahle putovní žena se ještě asi  třikrát provdala. Své hluboké modré oči však  na mě valila  i po padesáti  letech na všeobecných jubilejních sjezdech všech ročníků lounské reálky.
 

Školní veteráni
     Na minulém třídním srazu tři čtvrtě století po maturitě jsme se sešli už jenom já a Jára Kunst. Předpředposlední Mohykán maturitního ročníku 1911 Váša Korb těsně před setkáním zahynul v nějaké díře v  Zahradním Městě. Seděl jsem v primě v první lavici u dveří právě s  ním. Za námi měl místo baron Roman Oudrický z Udrče.  Vždycky o přestávkách zpíval: "Zemřela  jeptiška  v  kokrheli,  bimbambimbam  gloria..." Nebo: "Před reálkou  lejno leží, všichni  kantoři tam běží,  fyzik Řahoun točí klikou, zkouší lejno elektrikou." A Vašek k tomu hrál na housle.
     Jednou na Svatého Václava  jsme oslavovali jeho jmeniny tím, že jsme vysadili ve třídě křídlo dveří a pak jsme mu na něm dávali hobla. V nejlepší zábavě jsme zapomněli, že školník Sinkule již mohutným  úředním zvoncem odzvonil přestávku a nastal začátek vyučovací hodiny,  kterou měl přímo pan ředitel ústavu Alois Zdráhal. Kráčel v družném hovoru po chodbě s  češtinářem Poláčkem, když je  do uší udeřil nepříčetný studentský řev.  Pohlédli do třídy  a zůstali paf.  U stropu lítal v  rytmu žák Václav Korb,  odrážen od vysazených třídních dveří nahoru a dolů.  Poděšený ředitel ukázal prstem na oslavence a vykřikl: "Ta potvora!", zatímco profesor Poláček utíkal pro školníka, aby uvedl dveře do původního stavu.
     Zrovna Poláčka  jsme tuhle potkali  v Praze na  třídním srazu.  Jeho  doménou  vždycky  byli  tihle  moderní básníci - Machar a  tak. Nobilis mu  říkal: "Pane profesore,  pojďte s námi." A on: "Děti, děti, nemůžu, snad za rok..." A nepřišel. Jak je to dlouho?  Tak dvacet... nebo čtyřicet let? Ostatně Nobilis už víckrát nepřišel taky.
* * *
     Protože  většina mých  spolužáků vesměs  dávno padla ve válce za předem ztracou věc císaře pána, stal jsem se stařešinou lounské školy já. Při slavnostním pochodu městem se mě posledně  organizátoři všeobecného  jubilejního sjezdu všech ročníků tohoto  ústavu mermomocí snažili  nacpat do koňského spřežení v  čele majáles. Já  jsem však chtěl  jít v průvodu před kočárem pěšky. Dneska už  bych se odvozu asi tolik nebránil, protože za uplynulých pět let jsem zase o něco zpuchřel a mohl bych se jim do těch kobyl zamotat.
     Jenže, bohužel, letošní  jubilejní sjezd lounské reálky jsem pro  všeobecnou vetchost organismu  prošvihl. Rodina mě do Loun s  naraženou pánví nepustila. Vzdala to  i má vnučka Dáda a  to je nezmar,  který mě zatím  vždycky povláčel přes četné protesty příbuzenstva všude, kam jsem chtěl. Leč stejně už bych  byl na srazu sám. Doma se  mi sice snažili zatajit, že  Jára Kunst na jaře  umřel, ale našel jsem  ve smetí jeho parte. Tak vida, přežil jsem ho, přestože byl o dva roky mladší než já.
 

Smrt, moje dobrá známá
     Ačkoliv se říká, že umíráme  sešlostí věkem, já si myslím, že  člověk je pouze tak  dlouho živ, jak dlouho  si živ být přeje. Každý by mohl žít do sta, kdyby jeho rozum, paměť a celý  duševní fond  byly  dosti  pružné, aby  dovedly tělo přizpůsobit změněným podmínkám nové doby. A tak člověk umírá vlastně na neschopnost přizpůsobit se, protože stesk po zašlých časech a pocit méněcennosti,  který v každém pro nezdar pokusů sžít se  s novým jednou vznikne, hlodají  v nitru tak dlouho, až podlomí i zdraví tělesné.
* * *
     Já se zatím cítím celkem dobře. Smrti se nebojím. Je to taková docela pohledná ženská. Jen vysedlé lícní kosti dávají  na první  pohled poznat,  s kým  máte tu čest. Seznámili jsme se spolu na ruské  frontě za první světové války. Tehdy mi smrt poťukala na rameno a  zeptala se, jestli se jí nebojím. Zdálo se, že jde do  tuhého. Proto jsem s ní začal žertovat a smlouvat.  Za pár vtípků a veršíků  si mě oblíbila a od té doby mi prominula cokoliv. I smrt. To víte, ženská.