Můj kamarád Arnošt Lustig: Řekni mi, jak to chutná...

Dnes je to 10 let, co odešel. Chlapy oslovoval s neuvěřitelným šarmem:„Ty bejku.“ Než se dotyčný rozmyslel, zda by se neměl náhodou urazit, už se smál smršti Arnoštových historek a vtipů. 

Přítomné dámy se obvykle červenaly, protože anekdoty bývaly hodně sprosté. Ale Arnošt Lustig si ženy okamžitě získal upřímně vyslovenými komplimenty: „Hele, pocem, tobě to sluší. Tvůj starej se s tebou musí cítit jako v ráji.“

Byl nejen uznávaným spisovatelem, ale také skvělým učitelem. Velký kus svého života přednášel o literatuře a psaní. Hlavně posluchačům na amerických univerzitách, ovšem třeba i studentům slavistiky v Šanghaji, spisovatelům v Izraeli a v Argentině. A také mně během unikátního kurzu, který se uskutečnil v průběhu roku 2006 v divadle Dobeška.

„Spisovatel je jako malý bůžek,“ říkal nám. „Nedostane za to moc peněz, ale tvoří z ničeho něco a to je úžasný pocit. Napíšeme tragedii, že půl světa brečí, a my z toho máme takovou radost, že se jdeme opít do hospody. Psaní je senzace. Je to vznešené, dobré a dává to životu smysl. Spisovatel vymýšlí příběhy, ve kterých pátrá po ušlechtilosti a dobru. Když se mu to povede, čtenář je pak ušlechtilejší, lepší.“

Na jeho literárních seminářích jsme se za pár měsíců dozvěděli o psaní, o životě a o člověku víc než během studia na univerzitě i celé profesionální praxe. Dával nám kupy úkolů, ze kterých jsme šíleli, ale nekompromisně trval na jejich plnění, neboť součástí hodiny byly tvůrčí diskuse nad konkrétními texty. Studovali  jsme Aristotelovu Poetiku, Platóna, Sókrata, učebnici Umění fikce od amerického teoretika Johna Gardnera, Ezopovy bajky. Sami jsme pak bajky na každou hodinu museli psát a kromě toho ještě povídky na téma nejzajímavější příběh života, nejsmutnější, nejveselejší, nejšťastnější a nejhnusnější zážitek, nezvaný host, příběh z pohledu člověka, kterého nemáme rádi, dialog s erotickým podtextem…  (Tyto práce si ve finální, vycizelované podobě přečtete i na následujících stránkách, neboť jimi prokládám jednotlivá setkání s Arnoštem.)

Nikdy nezapomenu, jak v červnu 2006 v polovině lekcí tvořivého psaní Arnošt přišel na kurz s oteklou tváří. Říkal, že ho „nějak bolí zuby“. Za týden na dalším hodině pak třídě vyrazil dech: „Čoveče, to nejsou zuby. Mám raka, je to nádor. Zrovna jdu z nemocnice, prý jsem absolutní ruina. Všichni jsou z toho vyděšení kromě mě. Já věřím v nejlepší…“

Celé dopoledne s ním pak byla legrace jako kdykoliv jindy.

„Kdo má citát z Poetiky?“ zkoušel nás z Aristotela a vyprávěl o Hemingwayovi a Dostojevském. A také o Máchovi a jeho utajovaných erotických denících a Halasovi, co sepsal básnickou sbírku Prdelky.

Často jsme se s Arnoštem v posledních letech vídali. Říkali jsme si, co právě jeden či druhý píšeme a vyměňovali si pohledy ženy a muže na intimní věci, které jsem neprobírala nikdy s nikým jiným. Chystali jsme spolu tuhle knihu a pracovali na ní v kavárně hotelu Union. Jednou si nechal donést bramboračku s hříbky. Když bylo jídlo na stole, ponořil do talíře lžíci a ztišil hlas, aby nás okolní hosté neslyšeli: „Víš, musím do jedné povídky napsat, jak to ženám chutná…“

Bylo zřejmé, že houby v polévce tím určitě nemyslí. Cítila jsem, jak rudnu, zatímco Arnošt mi svěřoval, co pro chlapa představuje vůně a chuť ženy. A že by to potřeboval vědět i naopak.

„Je to sladký, slaný nebo hořký?“

„Asi podle toho, jestli sníš večer slanečky nebo jahodové knedlíky,“ snažila jsem se.

„Víš, jednou jsem to ochutnal a bylo to pěkně hnusný.“

„Když miluješ, takhle nepřemýšlíš.“

„K čemu bys to přiblížila?“

„Barvou snad k perleti.“

„Jakoby to drhlo na jazyku. Dá se ta chuť s něčím srovnat?“

„Se smetanou, zeleným banánem…“

„Pocem, ty seš potvora.“

„Dužina nezralého banánu taky drhne na jazyku, je trochu hořká jako čaj. Ale jinak se to k ničemu přirovnat nedá. Prostě tam napiš, že to má chuť milovaného muže.“

„Díky,“ radoval se. „Přesně tohle tam napíšu.“

Jednou se mě zeptal, jak to chutná. Řekla jsem, že jsem ochutnala jen jeho. Byl v něm celý svět chutí a příchutí, jako je možná celý svět v jednom člověku. Chutnal mi nejčastěji jako oblaka. Jako hodiny před tím, než se spustí déšť. Hustý, silný a přece měkký. Někdy mi chutnal jako zperlený, zpěněný čaj, když se přelije z koflíku do koflíku anebo z konvice. Jako by člověk ochutnal perly v tekuté podobě. Mírně nahořklé, maličko jako vybraná smetana, ale nepopsatelně krásné.

Povídka Arnošta Lustiga pro Magazín Dnes, 12. srpna 2010

Byl mým vzorem, učitelem, kamarádem. Tak jako Ludvík Aškenazy pro něj. Vyprávěl mi, o čem snili s Otou Pavlem a jak si vyměňovali nápady. Říkal, že v hlavě nosí knížku o Židovi, který nechce, aby skončila válka. Smála jsem se jeho sexuální posedlosti, když mi povídal o své novele Propast. Je to román jedné vteřiny - příběh pádu mladého vojáka na dno horské rokliny, kam smrt přichází v podobě snové krásky, která naplní autorovu chlapeckou touhu...

Vždy měl spousty plánů, co bude dělat, až nemoc překoná. To mu celých pět let pomáhalo chorobu zdolávat.

Lékaři si pochvalovali, jak je disciplinovaný pacient. Sestřičky z Vinohradské nemocnici ho milovaly a říkaly mu Lusťo. Primáře Tomáše Kozáka při vyšetřeních bavil novými fóry: „To takhle chlápek telefonuje doktorovi a rozčiluje se: ‘Moje žena byla u vás před čtrnácti dny na prohlídce, všechno jsme zaplatili a vy jste nám dosud neposlali diagnózu.‘ Lékař se omlouvá: ‚Víte, stala se taková nepříjemnost. Spletly se nám výsledky dvou pacientek, takže nevíme, jestli vaše paní má Alzheimera nebo AIDS. Ale můžeme vám doporučit prozatímní řešení. Naložte ji do auta, odvezte za město a tam ji vysaďte. Když se vám vrátí, už s ní nespěte.‘“

Své spolupacienty na hematologii povzbuzoval: „Hlavy nahoru! Vždyť třetina z nás to přežije, i když nevíme která…“

Když ho přišel fotografovat David Neff pro naše poslední interview v Magazínu Dnes, Arnošt přivítal fotoreportéra v nemocničním pokoji učesaný, oholený a pravil: „Hoď s sebou, ty bejku, už nemám moc času.“ Pak Davidovi svěřoval, že znal jeho dědečka spisovatele Vladimíra Neffa a že spolu v roce 1963 jako první literáti na světě pročůrali zezadu z jeskyň Niagarské vodopády.

Před ordinací čekalo na vyšetření několik onkologických pacientů. Všichni mlčeli, ponořeni hluboko do sebe. Náhle se z chodby ozval smích, rozletěly se dveře a do čekárny vkročila dobrá nálada. „Nazdar, kurva ministře,“ zazubil se Arnošt na jednoho z přítomných. Pak obhlédl přítomné dámy, všem políbil ruku a řekl, jak jsou statečné a krásné.

Magazín MF Dnes, 28. ledna 2010

Na několika literárních seminářích jsme přednášeli spolu. V říjnu 2010 jsme si plánovali nový kurs tvůrčího psaní. Místo něj šel Arnošt do nemocnice. „Dostanu další chemču,“ vysvětloval familiárně. Jenže tahle poslední chemoterapie ho zmohla víc, než kterákoliv z deseti předchozích. Několik dní nebral telefon. Od příbuzných jsem se dozvěděla, že je na tom hodně špatně. Konečně zvedl mobil.

„Mám se výborně, Daničko,“ líčil mi. „Ležím u moře, nohy si máchám ve vlnách a koukám směrem k Izraeli.“ Přišlo mi, že mluví z cesty. Až po týdnu jsem se dozvěděla, že nikomu nic neřekl a se svou láskou Markétou Mališovou odjel na Kypr. Užíval si život do poslední chvíle. Dokud to šlo, aniž by ztratil optimismus, že se uzdraví.

V posledních týdnech však už bylo jasné, že nepřítel začal vítězit. Ze Švýcarska přijela dcera Eva a z Washingtonu syn Pepi. Několik týdnů za otcem do nemocnice dvakrát denně chodili a zahrnovali ho vší láskou, jakou si může rodič přát.

A zatímco Arnošt chřadl, chodila jsem po ulicích a do sluchátek si pouštěla jeho nakažlivý smích z nahraných rozhovorů.

„Tu knížku spolu doděláme,“ sliboval mi, když jsem ho letos v lednu viděla naposledy. Nesla jsem mu do Nuslí jeho oblíbenou koprovku a štrúdl. Byl zrovna pár dní doma. Otevřel mi Pepi Lustig, tátova věrná mladší kopie. Arnošt ležel na pohovce v kuchyni s velkým polštářem pod zády, do půl těla svlečený, hubený.

„Pepi se o mě stará jako o své šesté dítě,“ přivítal mě Arnošt. „Markéta s naší Evou mi vaří polévky. Vlastně se mám skvěle. Jen kdybych nebyl tak slabej a mohl trochu psát.“

Koprovku ani netknul. Malými doušky pil čaj a chválil mé knížky Pepíkovi:

„Dana krásně píše o dětech.“

Pak se zasnil: „Děti mají senzační postřehy. Třeba koukají na hvězdy a ptají se, co je za nimi. Na to by učený člověk nepřišel.“

Když Pepi zmizel v koupelně, Arnošt si mě přitáhl blíž a v očích se mu zase rozsvítily divoké potutelné plamínky.

„Vždycky jsem tě tomu tvýmu záviděl. Proč jsi musela být tak nemravně mravná?!“ šeptal mi. „Vůbec jsem se na seminářích vedle tebe nemohl soustředit. Vnímal jsem jen tvoje prsa a představoval si, jak vypadáš nahá.“

„Tak mi slib, že se uzdravíš, a půjdeme spolu na nudapláž,“ zasmála jsem se a pohladila ho po šedých vlasech. Unaveně zavřel oči.

„Už jdi domů, chci spát. Příště ti povím, co je za hvězdami. Ale musíš přijít, to mi slib, bez podprsenky.“

Smích, jak předpokládám, je vyjádřením vzdoru. Musíme se smát své bezmoci vůči přírodním silám, abychom se nezbláznili.

Charlie Chaplin, 1889 – 1977