Lekce drsňácví pro prvňáčky

„Prostě musíš se umět jako kluk poprat. Někdy pomůže pohled tygra, ale většinou je nutné i vycenit zuby a vystrčit drápy,“ vysvětloval manžel už v polovině září nejstaršímu synkovi, když začal chodit do školy.

Po letech v balvnce mateřské školky náš Matěj narazil na poněkud drsnější dětský kolektiv a první šikanování. Tu ho nějaký vtipálek zamkl na záchodě, pak mu kápo třídních raubířů vyhodil bačkory z okna a počmáral křídou oblečení, jindy mu starší kluci sebrali svačinu... a náš prvňáček byl čím dál naštvanější a hlavně nechtěl chodit do školy.

Tak si vzal táta syna k vážnému pohovoru. Posadil si ho na kolena a vyprávěl mu, jak i on sám měl - jako šestiletý - podobný problém. Začal totiž chodit do první třídy v Africe. A mezi malými černoušky to neměl vůbec jednoduché. Vždycky ho zbouchali, natrhli mu sváteční oblečení nebo mu něco sebrali. „Tehdy si mě takhle vzal na klín tvůj děda - jako dnes já tebe - a vysvětlil mi, že dokud se klukům s odvahou nepostavím, nebudu mít respekt. A měl pravdu. Až teprve když jsem dal pěstí největšímu otravovi, až mu tekla malinovka, měl jsem klid,“ zakončil svou lekci drsňáctví můj manžel.

„Jenže nám paní učitelka rvačky zakázala,“ bránil se Matěj.

„Zakázala-nezakázala,“ zavrtěl hlavou táta. „Prostě jakmile se do tebe kdokoliv příště pustí, koukej mu jednu ubalit i za cenu, že dostaneš poznámku.“

Asi za týden přišel náš synek hrdě ze školy s poznámkou, že se popral.

„Tak vyprávěj! Jak to bylo?“ zajímali jsme se.

 „No,“ začal pomalu synek. „Bouchnul jsem jednoho kluka omylem v šatně klíčema.“

„A co bylo dál?“

„On mi dal pěstí do břicha.“

„A co bylo dál?“

„Pak jsem brečel.“

No...

V půlce října to konečně přišlo. Matějovi bouchly saze při fotbale, kde si jako velký sportovec hodně věřil. Když ho nejzákeřnější školní raubíř před brankou zfauloval, pustili se oba kluci do sebe, že z toho byla rvačka jako v ringu. Monokly na obou stranách... plus pozvání rodičů na kobereček do školy. Ale od té doby byl pokoj. A když pak opustili bezpečnou náruč školky Matějovi mladší sourozenci a také oni poprvé narazili na tvrdou školní realitu, byl to nejstarší brácha, kdo jim předával zkušenosti, že je potřeba se šikaně včas statečně postavit. A společně pak přišli na to, že to chce od začátku místo bulení nasadit ten pohled tygra.