Klavír? Nutit nebo nenutit děti hrát?

Věřte tomu nebo ne, ale po čtvrtstoletí pauzy jsem propadla klavíru. Dokonce se doma o něj pereme. Tedy já a mí tři synové... Ovšem i u nás to zpočátku vypadlo, že hudební výchova dopadne bledě a bude se opakovat rodinná historie.

To je tak: začala jsem hrát na piano jako malá holka. Cvičila jsem až do puberty a pak jsem se vzbouřila. Klavír jsem na čtvrt století zavřela a nechtěla o nějakých etudách a stupnicích ani slyšet. A to přesto že jsem z muzikantské rodiny. Máma celé mládí zpívala v dětském sboru, táta dodnes hraje v jazzové kapele a moje ségra se jazzem živí.

Jenže tenkrát v době dospívání, ať dělal táta, co dělal, už jsme ani já ani ségra nechtěly v klavíru pokračovat. Nejspíš proto, že skladby, které nám tehdy předkládaly v hudební škole, nás většinou moc nebavily. Nenáviděla jsem to, když hodina vždycky začala lamentováním: „Měla ses naučit tuhle skladbu, levou a pravou zvlášť. Tak proč to neumíš?!“ nebo mě paní učitelka každou chvíli zastavovala, že „jsem sáhla vedle“... Ráda jsem nakonec měla jen několik kousků, z nichž dva jsem si vybrala sama, protože přebíhat k náročnějším věcem se na hodinách nesmělo.

Tajně jsem nacvičila Bachovo Ave Maria a Sonátu měsíčního svitu od Beethovena. A tyhle dvě skladby jsem pak hoblovala pořád dokola, než jsem se odstěhovala od rodičů a od klavíru.  Poté jsem postupně všechno zapomněla a přiznám se… bylo mi to líto. Hlavně když jsme později ze stejně bohulibých důvodů - jako kdysi mí rodiče - pořídili klavír kvůli našim dětem. Sice jsem na kluky denně dohlížela, aby cvičili, ale sama jsem se hrát styděla. Až tak, že jsem se skoro bála vůbec usednout před klávesnici…

Samozřejmě i synové raději mysleli na sportování, než na to, aby denně cvičili. Jenže já už jsem věděla, jak jsem v dospělosti trpce litovala, že jsem klavír pověsila na hřebík příliš brzy, a tak jsem zůstala neoblomnou matkou. „Jednou mi poděkujete!“ bránila jsem nástroj, o kterém svorně říkali, jak je nudí. „Ale jestli nechcete hrát, máte pár možností…“ smála jsem se. „Jaké?“ ptali se s nadějí. „Vyměnit maminku, případně úču!“

A tak se jednoho dne u nás doma objevila čerstvá absolventka akademie Veronika. Bylo to, jako by k našemu klavíru usedlo sluníčko.

Vysvětlila jsem jí, že toužím po jediném: aby si mé děti v životě, když budou mít chuť, uměly zahrát melodie, které jim dodají energii a dobrou náladu. A tak se nová mladičká a krásná paní učitelka kluků ptala, co chtějí hrát, a do příští hodiny jim vždycky přepsala klavírní partitury písniček jejich oblíbených kapel.

Nové skladby Veronika každého vždycky nejdřív na hodině naučí, takže do další lekce už se jen piluje... Tahle "úča" nikdy uprostřed hraní žáka nezastaví: „Stop, stop, tady jsi zahrál špatně.“ Naopak říká: „Když něco netrefíš, hraj dál, jen tak si toho nikdo nevšimne.“

Prostě dokázala doslova zblbnout celou naší rodinu do klavíru tak, že se o něj pereme. Naučila hrát mé syny tak, že na večírku sportovního klubu jejich vrstevníci vykřikovali: „Týjo, volové, vy jste hustý.“ A když kluci pak přehrávali Lennovo Imagine či písničky z Titaniku, poznali, jak je nesmírně sexy oslňovat holky filmovými melodiemi.

A pak jsem před pěti lety o Vánocích našla pod stromečkem NOTY. Synové mi nadělili Ave Maria a Sonátu měsíčního svitu. Sbírala jsem odvahu dlouho. Strašně jsem se styděla, ale pak přišel v životě okamžik, kdy jsem hudbu a piano prostě potřebovala. Prožívala jsem hodně těžké období. Manžel ležel několik měsíců v nemocnici po těžkém úrazu. Všechno stálo na mě. Řekli byste si, kde tedy vzala čas? A přece to byl ten správný okamžik opravdu začít. Byla to právě hudba, která mi pomáhala překovávat chvíle strachu a nejistoty, které těžké rodinné období provázely. Ono totiž když člověka něco trápí, tak u piana na všechno zapomene. Soustředí se na prsty, které musejí běhat po klávesách v přesně určeném řádu… a naučit ruce ten řád zvládnout, to dá pořádně mozku zabrat, takže nemá čas na splíny. Nakonec jsem začala hrát s naší paní učitelkou Veronikou i já. Na její hodiny se každý týden moc těším. Skoro denně cvičím a děsně mě to baví.