Jak mistr světa kajakář Dostál rybaří v Livignu, aby brzy ulovil olympijské medaile v Riu

Pepíček pro mě bude vždycky Pepíček, přestože měří dva metry a jeho jméno s respektem vyslovují nejlepší kajakáři světa... Znám ho totiž od narození.

V kouzelném italském Livignu se připravoval na Olympiádu v Riu. Na lodi i na rybách. „Mám Livigno moc rád,“ říká a líčí, jak ho při tréninku na jezeře nádherná horská scenérie příjemně odvádí od bolesti tvrdé dřiny v kajaku. „Báječně si tu vyčistím hlavu.“

Sedím na barové stoličce, popíjím pivo, na stole miska s arašídy a pode mnou nánosy burákových slupek, které slouží jako netradiční povrchová úprava v pivovaru Birreria 1816 v Livignu. Číslo neuvádí rok založení, jak by se nabízelo, ale nadmořskou výšku nejvýše položeného pivovaru v Evropě. Proti mně sedí Eva a Pepíček.

Eva je jazzová zpěvačka, která do Itálie každý rok jezdí koncertovat. A její třiadvacetiletý syn vždycky pro mě bude Pepíček, přestože měří dva metry a jeho jméno s respektem vyslovují nejlepší kajakáři světa. Pepíček je totiž Josef  Dostál, dvojnásobný světový šampion, bronzový medailista z Olympiády v Londýně. A já ho znám od chvíle, kdy se narodil, neboť Eva je moje ségra. Takže – jak už jste správně pochopili – jsem Pepíčkova tetička a věřím, že „ten náš kluk“ brzy vyhraje i Olympiádu v Riu. A právě na ni – a nejen na ni – se v Livignu pravidelně připravuje. V zimě na běžkách, v létě na kole a hlavně na přehradě. Stejně jako mnohonásobný šampión ve veslování Ondřej Synek a další vrcholoví sportovci, neboť ve velké nadmořské výšce reprezentanti „nahánějí červené krvinky“. V podstatě jsme totiž dvě stě metrů nad vrcholem Sněžky... A přece v údolí.

Ještě v 60. letech 20. století se Livigno ukrývalo za hradbou hor jako drsné zapomenuté údolí, ve středověku nazývané Vinea et vineola. V místním dialektu to znamená stálou hrozbu lavin. Dnes Livigno přitahuje vrcholové sportovce.

Od hladiny jezera se zvedají místní třítisícovky, jejichž svahy v zimě tak rádi brousí i čeští lyžaři. Teď jsou kopce zelené a lanovky vyvážejí na svahy Carosella i protilehlého Mottolina letní turisty a cyklisty. V posledních letech se totiž Livigno v létě prosazuje jako málokteré jiné alpské středisko.

Tunel La Drossa

Přijela jsem - jako většina návštěvníků - tunelem La Drossa, který vede ze Švýcarska pod horou Munt la Schera. Je to klaustrofobní „myší díra“ s jednosměrným střídavým provozem, která se stala pro rozvoj chudé zemědělsko-pastevecké obce na švýcarsko-italském pomezí zásadní.

Lidé tu žili od středověku, ale po většinu roku byli odříznutí sněhem od zbytku světa. Přestože v roce 1952 spojila Livigno s italským vnitrozemím vysokohorská silnice z Bormia vybudovaná přes dva průsmyky, zásadní změnu pro zapadlou vesničku přinesla teprve stavba přehrady Punt dal Gall dokončená v roce 1968. Tehdy Engadinské elektrárny prorazily na švýcarské straně pod horou úzký 3 385 metrů dlouhý tunel. Původně úzká štola sloužila pro přepravu materiálu na stavbu přehrady. Poté, co byla 130 m vysoká oblouková přehradní hráz dokončena a jezero zaplavila voda, se tunel La Drossa otevřel pro veřejnost a zpřístupnil Livigno ze severu turistům z celé Evropy.

Neznámá osada v Lombardii, kde od roku 1959 fungovaly dva vleky, se tak za půl století proměnila v kouzelný prázdninový kraj s desítkami hotelů, který figuruje na prvních místech v žebříčcích nejlepších evropských lyžařských center.

Letní romantika

Livigno má svůj nezaměnitelný genius locci. Sice nechalo vtrhnout moderní dobu tam, kde po staletí skoro nic nového nebylo, ale zároveň si dokázalo zachovat svůj tradiční ráz. Dřevěné chalupy na kamenných podezdívkách, které bývaly rozprostřené daleko od sebe v širokém údolí říčky Aqua Granda (lombardsky též Fiume Spöl), doplnila citlivá nová zástavba, aniž by se narušily nádherné průhledy mezi domy na okolní panoramata.

Představu o tom, jak vypadalo Livigno ještě před padesáti lety, jsem si udělala v hlubokém bočním údolí Fedaria, které se táhne kousek od jezera na západ. Tady jsou stále k vidění roztroušené staré chalupy na příkrých svazích. Minula jsem typickou italskou restauraci La Calcheira a ocitla se v ústí dlouhého údolí, kterým jsem prošla až pod poslední lanovku Fedaria lyžařského areálu Carosello.

V zimě se tudy kvůli lavinovému nebezpečí hloub do hor vůbec nesmí. Naopak teď v létě proti mně jezdily party cyklistů, které se vracely z výletů po hřebenech.

Už další den jsem se vyvezla kabinkou i já na Carosello 3000 a vyrazila na výlet k populárnímu útočišti pro horaly pod Mt. da li Resa.

Zaujal mě tam i místní záchůdek, který z dálky vypadá jako kaplička panenky Marie. Když přijdete blíž, zjistíte, že kamenný výklenek je toaleta s neodolatelným výhledem do údolí.

Další den jsem se vypravila se ségrou do Val delle Mine, kde je další krásná panoramatická cyklostezka. Po mírně stoupající silničce míří až k horské salaši Alpe Mine s občerstvením. V ústí údolí je úzký kaňon divoké alpské bystřiny, který zpřístupnila nenáročná via ferrata. V horolezeckém jištění jsme se vydaly po lesní pěšině k lanovému můstku, kde jsme přešly vysoko nad peřejemi říčky Tresenda. Většinu trasy tam tvoří železné stupačky na skálách. Adrenalinovým vrcholem ferraty je několik sjezdů na kladce „zipline“ nad čtyřicetimetrovou propastí.

Nakupování za hubičku

Sedíme ve venkovní zahrádce noblesní kavárny Paprika na hlavní třídě.

Eva mi vypráví, jak každé ráno chodí pro čerstvě nadojené mléko do neuvěřitelně krásné moderní mlékárny, která stojí kousek od jezera. Večerní Livigno září pod horami jako drahokam. Ulicemi procházejí mezi starými alpskými boudami a krásnými prosklenými butiky stovky lidí. Míjíme bary pod širým nebem, z nichž nejslavnější je Bivio – jakési věčně tepající srdce nočního Livigna.

Pak jdeme a nakukujeme do luxusních značkových obchodů, kde se až do pozdních večerních hodin prodává noblesní zboží  ale... za nejnižší ceny v Evropě, protože Livigno je už od roku 1805 bezcelní zónou.

„Historie daňových úlev pro Livigno sahá až do 16. století. Důvodem byla odlehlost a chudoba tohoto území a také praktická nemožnost kontroly místních pašeráků. Proto císař Napoleon Bonaparte udělil oblasti privilegium, které přetrvalo do současnosti. Livigno se tak stalo bezcelní zónou – dnes jedinou v celé Evropské unii,“ vypráví šéf turistické kanceláře Luca Moretti. Jeho asistentka Martina Bormoliniová dodává: „Zejména kosmetiku, parfémy, alkohol či pohonné hmoty se tu stále vyplatí kupovat.“

Ráj vrcholových sportovců

„Jezdíme sem trénovat na přehradu i v zimě na běžky už několik let. Zvažovali jsme také jiná vysokohorská střediska, ale tady je to unikátní,“ říkají svorně naši „vodní“ olympionici.

„Nejenže jsou tu skvěle vybavené posilovny, atletický a plavecký stadion, regenerační centra a stezky podél říčky, která protéká celým Livignem, ale hlavně je v údolí opravdové životem tepající městečko. A tam se dá dělat spousta věcí. Chodíme do restaurací nebo jen tak na pizzu, poslechneme si koncerty, je tu bohatý kulturní život.“

Na jedné straně dlouhého údolí se procházejí maminky s kočárky, na druhé si to podél zkroceného toku Aqua Granda mastí na kolečkových lyžích norský šampión Peter Northug. Za chvíli ho předjíždějí profesionální cyklisté. Míhají se další známé tváře špičkových závodníků.

A uprostřed říčky, skoro po pás v proudu, stojí můj synovec, olympionik, ve kterém pořád vidím „našeho Pepíčka“, jak se s dědou v Senohrabech na Mnichovce učil rybařit. Ta záliba mu zůstala dodnes, i když už je šampión. A ve volném čase chodí na pstruhy. „Koupil jsem si tu dokonce celoroční rybářskou permanentku,“ líčí. „Je tu průzračná voda. Zatímco tělo si zvyká na řidší vzduch, já nahazuji třpytku a vidím ryby, jak za ní vyrážejí. Doma si můžu ulovit jen tři pstruhy denně, tady pět. Za dva dny mám na každém prstě úlovek. Takže si to fakt užívám.“

Už brzy bude sedět v lodi na kanálech v Riu a chystá se na pořádný úlovek... Ať mu tam na olympiádě jeho zlatá rybka pěkně zacinká.

Šéf turistické kanceláře Luca Moretti říká: „Palce mu drží i celé Livigno.“