Jak mě připravil o panenství dřímající hrom

„Nazdar, kamarádi,“ ozvalo se za námi, když jsme s Martinem vystoupili z posázavského expresu ve stanici Luka pod Medníkem. Čísi ruka dopadla mému klukovi na rameno: „Tak tady je ta země zaslíbená,  ten trampů ráj, co?“

Bylo květnové odpoledne roku 1980 a my jsme zírali na vestu z bůvolí kůže, pod kterou se ztrácela nějaká holka.

„Tak co, kam vyrážíte?“

„Chceme se toulat kolem Medníku,“ špitla jsem a stvoření zajásalo: „Tak to máme společnou cestu! Já jsem z toho drsnýho severu a mý jméno je Aky.“

Sestupovali jsme po strmé stráni k řece.

Doufala jsem, že dole u Sázavy nás to dítě přírody opustí.

Jenže na mé upozornění: „Tady je ta osada Medník“, řekla, že si to všichni spolu krásně užijeme. A že to bude nádhernej čundr, neboť všude umí najít místa, kde kojoti vyjou na měsíc, když prérie utichne. Pak líčila, jak u nich na severu plešatej Honza, co mu říkaj Kudrnatej Joe, vždycky sedne k ohni, podrbe svý sladký dřevo a zazpívá Ruty šuty Arizona Texas…

Mých skromných zásahů do hovoru si Aky příliš nevšímala. Zkusila jsem vytáhnout trumf, že jsem byla na trampiádě v Takoníně, ale ona se jen pohrdavě zazubila: „To já nechybím na žádném potlachu, co se u nás pořádá.“ Pak se obrátila na Martina a dál mu vyprávěla o krkonošském El Doradu, kde prý její táta objevil Černou skálu a Červenou řeku.

„… a v Zeleném údolí vyřezal totem a kolem něj založil osadu Poslední Mohykán,“ dodala jsem ironicky.

„Jak to víš?“ obrátila se teď na mě nadšeně. A upřesnila, že jejich osada se jmenuje Planina Komančů.

„Jenže pravý trampský ráj je jen tady, v kaňonu Zlaté řeky,“ připomněla jsem jí prvorepublikovou tradici trampských osad podél Sázavy, kam si lidé jezdili ještě po půl století – právě navzdory „komančům“ – hrát na Divokej západ, kovboje a Indiány.

„Vždyť já vím,“ povzdechla. „Právě proto jsem vyrazila posázavským pacifikem, abych na vlastní kůži zažila, jak v Lukách pod Medníkem bije srdce divočiny,“ zasnila se. „Jenže v květnu sem jezdí spíš vodáci, co? Tak jsem ráda, že mám aspoň vás…“ usmála se na Martina a už se zase věnovala jen jemu.

Měla jsem slzy na krajíčku. Aky nás štvala stále vpřed a já jsem schválně zůstávala pozadu. Tak tohle je ten slíbený nezapomenutelný výlet, na který jsem se tolik těšila?! S touhle prérijní růží se budu dělit o májové hnízdečko lásky, kde jsem se měla Martinovi poprvé odevzdat…?

„Je tvůj otec taky čundrák?“ zaslechla jsem útržek rozhovoru. Při všem tom vzteku jsem se musela smát. Představovala jsem si Martinova tátu, univerzitního profesora politické ekonomie, jak se s kudlou v zubech a sombrerem na hlavě plíží posázavskou Arizonou.

„Utopit ji!“ procedil Martin skrz zuby, když Aky s výkřikem „Musím napojit felinu!“ zmizela s polní lahví k lesní studánce. Rázem se mi ulevilo a přestala jsem žárlit.

„Jak se jí zbavíme?“ vypadlo z nás jednohlasně. Jenže otázka zůstala nevyřešena, neboť Aky se již drápala z houští a mávala nám před očima svou feldflaškou oblečenou do kůže.

„Tak co, kde to zapíchnem?“ řekla po další půl hodině svižného pochodu.

„Víš, chtěli jsme se ženou někam, kde nejsou lidi…“ blekotal Martin. Okamžitě jsem pochopila jeho záměr. „Jsme tu na svatební cestě,“ dodal.

Aky na Martina soustrastně pohlédla: „Hmmm, tuhle se mi taky ženil kámoš, říkali jsme mu Dlouhej Bill…“

„Čekáme totiž dítě,“ zoufale jsem přihodila, aby ta holka věděla, že má dát Martinovi pokoj.

„Kdy máš termín?“ zeptala se věcně.

Zpanikařila jsem. Nebyla jsem schopna spočítat, ke kterém měsíci bych mohla asi být a kdy to tedy čekám.

„V lednu,“ pomohl mi Martin a tím přijal roli otce. Něžně mě k sobě přivinul a políbil do vlasů. Kochala jsem se vítězstvím.

„Tak to se honem musíme utábořit,“ řekla Aky a protáhla se mezi stromy na malý palouček kousek od pěšiny. „Smráká se a těžko bychom už hledali lepší místo.“

Stavěli jsme stan, zatímco Aky si rozložila celtu kolem malého ohniště, které ohradila kamenným kruhem. Pak nařezala pruty a rozdělila se o buřty a bochník chleba.

„Cestou řekli mi: Joe, ta nikdy nebude tvou,“ zpívala Aky a pohnutě upírala oči do ohně, který zapálila jednou sirkou, protože u trempů se to tak musí umět. I Martin upíral zraky do ohně. Také jsem upírala. Mlčeli jsme a já jsem toužila už být ve stanu, schoulená ve spacáčku vedle Martina, poslouchat jeho dech a vlastně se bát toho, co mělo přijít. „Lká ukulele tmou…“ a začalo drobně krápat. Za chvíli se z nebe valily potoky vod. Se svou celtičkou a buvolí vestou byla Aky proti živlu bezmocná.

„Je to tu poněkud drsnější,“ procedila a s povděkem přijala naše pozvání do stanu. „Mít tak něco vostřejšího, hned by nám bylo líp, co?“ zasmála se a dodala, že chrní jako pařez. Na to okamžitě vytuhla.

„Myslíš, že spí?“ špitl Martin a vklouzl ke mně do spacáku.

Divoké zachrápání mu odpovědělo.

Nikdy mě nenapadlo, že nám v tom jednom spacáku bude tak těsno. Nehnutě jsme leželi vedle sebe. Poslouchala jsem, jak déšť bubnuje na stanovou celtu.

„Chci tě,“ řekl náhle Martin a já se lekla. Jeho kůže pálila jak žhavé železo. Vášnivě jsme se líbali a mazlili. „Nééé,“ sykla jsem, když mi Martin sundal kalhotky. „Co když se vzbudí?“

„Já nespim,“ ozvalo se.

Martin vztekle vstal a šel si dát studenou sprchu ven do deště. Když se vrátil, co nejtěsněji mě objal a usnul. Bylo mi všelijak a hlavně horko. Aky už zase chrápala. Venku lilo. Minuty se vlekly.

Ráno jsem procitla jako v té pohádce o Sněhurce. Políbil mě ON a já se probudila do krásného dne. I když pršelo, bylo úžasně, protože Aky zmizela.

Martin se ke mně hned přitulil. Ovšem cítili jsme se nějak nejistě, protože venku něco šramotilo. Ale mohly to být kapky deště…

Něžně jsem Martina oslovovala „tatínku“, zatímco on mi vroucně pobrukoval do ucha: „Jedu vám takhle stezkou dát koňům k řece pít, vtom potkám holku hezkou, až jsem vám z koně slít...“ Zase hořel jako kamínka a já jsem napjatě čekala, co udělá. A bála jsem se najednou, že Aky nepřijde, a pak zase, že přijde. Bylo mi divně krásně a zároveň divně strašně, když mi Martin pozvolna rozepínal knoflíčky, líbal mě na krk a jeho ústa postupovala stále níž…

„Nemám tam někde bagr?“ ozvalo se zvenčí. „Dříví přinesu, rozdělám oheň, snídani uvařím a vy pořád lenošíte!“ Než jsme se stačili probrat z šoku, byla ve stanu. „Nojo, je tady,“ popadla vítězně ztracenou lžíci a pak oznámila Martinovi, že mu bude říkat Dřímající hrom, protože každej správnej čundrák musí mít přezdívku.

Martin nebyl v tu chvíli schopen vůbec nic namítnout. A tak jsem místo milence měla Dřímajícího hroma a Aky mě nutila mu tak říkat, abych si zvykla.

Už během snídaně nás strašně honila. Tvrdila, že po nás půjdou mastňáci z chaty, kde ráno ukradla v dřevníku suchá polínka na oheň. „Brzo ale ztratěj stopu, támhle půjdeme potokem.“

„My jedem domů,“ oznámil najednou nekompromisně Martin. „Svatební cesta je v tomhle počasí nesnesitelná.“ Aky se smutně usmála.

„Jste měkkouši,“ řekla. Víc nic. Seskočila na mělčinu do potoka a korytem se vydala proti proudu. Za okamžik zmizela. Bylo mi jí najednou líto. Napadlo mě, že bych taky raději dělala někomu pátý kolo u vozu, než chodila sama.

„Vidíš, a je to,“ prohlásil Martin trochu nepřesvědčivě.

Sešli jsme k řece. Dávno už nepršelo. Vykoupali jsme se v Sázavě a vzájemně se sušili ukrytí před projíždějícími vodáky za hustým křovím kousek od vody.

„Můj dřímající hrom se probudil,“ pošeptal mi Martin. Pak mě vzal do náručí a položil do trávy. Od té doby už jsem nevnímala ani kanoisty, ani hlasy „mastňáků“ z nedalekých chat.

Navečer jsme se stavili v hospodě. Martin si dal pivo a já taky. A chutnalo mi i poté, co známý hlas zařval na celý lokál: „Probůh, nepij tolik! Budeš mít blbý dítě!“