I můj prastrýc Josef tady před sto lety padl

„Z jedný strany Alpiny, z druhý padají miny, tak začala válka na Itálii,“ zpívá se v lidové české písničce o dobách, kdy divukrásným krajem dunělo ničivé bombardování a za císaře pána tu bojovali a umírali i čeští vojáci...

I můj osmadvacetiletý prastrýc Josef Růžička, student práv, tady přesně před sto lety padl a já od té doby hledám jeho jméno na pomnících a náhrobcích...

Asi dvacet kilometrů jihovýchodně od Trenta u původních rakousko-uherských hranic s Itálií leží náhorní plošiny Folgaria a Lavarone. Pod nimi odpradávna procházelo směrem na jih mnoho důležitých cest.

K jejich ochraně vyrostl počátkem 20. století v těžko dostupných, avšak strategicky významných horách impozantní a na tehdejší dobu supermoderní systém dělostřeleckých pevností, který se částečně dochoval dodnes.

Události 1. světové války si v oblasti Alpe Cimbra, kterou dobře znají mnozí čeští lyžaři, připomínají během červnového festivalu Recuperando il Tempo (Obnovte čas).

Rakušanům na počátku 20. století patřilo celé Trentino a Jižní Tyrolsko. Mocnářství proto očekávalo možný italský útok směrem na sever. A Italové se zase obávali potenciálního rakouského vpádu do Pádské nížiny. Proto v horách tehdy vyrostlo deset opevněných betonových monster: sedm na straně rakouské, tři na italské.

Po ránu svěží a chladný vzduch ještě mrazí v plicích. Jsme vysoko v horách tam, kde se italské Alpy zvedají z nížin Benátska. Z ruin pevnosti Lusern ve výšce 1549 metrů pozorujeme panoramata skalních štítů s hustě zalesněnými úbočími. Nad krajinou panuje klid a mír jako v kostele. Ta krása je až k zbláznění. A byla i tenkrát, když právě tudy procházela rakousko-italská fronta první světové války.  

Bojovat se tu začalo brzy poté, co Itálie vyhlásila válku Rakousko-Uhersku. 24. května 1915 před rozbřeskem zahájilo italské dělostřelectvo ostřelování. Nejhůř na tom byla pevnost Lusern, které velel český nadporučík Emanuel Nebesář. Jeho fortifikace totiž stála na hraničním výběžku do italského území, a tak byla vystavena útokům ze tří stran současně. Během čtyř dnů zasáhlo Lusern přes pět tisíc střel všech ráží. Zničily většinu dělostřeleckých věží, poškodily zdi a stropy, vyřadily telefonní linky a hlavně zcela demoralizovaly posádku. Velitel pevnosti Nebesář, který nemohl konzultovat situaci s velením, se proto rozhodl 28. května pro kapitulaci.

Bílé vlajky si však všimli pozorovatelé sousední pevnosti Gschwent a informovali o ní nadřízené velitelství. Zatímco prostřednictvím spojky byla kapitulace zakázána a nadporučík Nebesář zatčen za zradu, zachránila rakouskou pevnost přehradná palba mezi Lusernem a italskými pozicemi z pevnosti Gschwent (italsky Belvedere).

Gschwent je dnes nejzachovalejším vojenským objektem, který je zpřístupněn jako muzeum. Kasárenský trakt je perfektně opravený a osvětlenými chodbami lze projít do všech vojenských objektů, situovaných i v nepřístupném svahu. Sice nejde o nejrozsáhlejší z rakouských pevností, ale právě Gschwent jako jediný byl ušetřen drancování ve 30. letech, kdy Mussoliniho fašistická vláda vyhlásila akci Železo pro republiku s cílem zásobit italský průmysl vším, co bylo po ruce.

O záchranu vzácné vojenské památky se tehdy zasloužil italský král Viktor Emanuela III., který v roce 1935 pevnost navštívil, a na jeho osobní intervenci zůstala nedotčena. Gschwent totiž představuje mimořádně pokrokové řešení. Pevnost tvořilo několik velmi moderních objektů připomínajících konstrukcí i půdorysem spíše pozdější meziválečné pěchotní sruby Alpské Maginotovy linie, než stavby z počátku 20. století.

Dnes tu návštěvníci najdou rozsáhlou expozici o rakousko-uherských opevněních za první světové války, včetně mnoha archivních fotografií. Dozvíte se o tom, jak květnový útok způsobil Rakušanům velké ztráty díky italské dělostřelecké převaze i výškové výhodě. Ovšem už v roce 2016 drtivý rakouský protiúder horské pevnosti na italské straně zničil. K tomu přispěl i moždíř ráže 305 mm zvaný Schlanke Emma (Štíhlá Ema) vyrobený v plzeňské Škodovce.

Celkový výsledek války však toto přechodné rakouské vítězství neovlivnilo. Jako poražený stát muselo Rakousko po roce 1918 akceptovat mj. ztrátu Trentina a Jižního Tyrolska ve prospěch Itálie a nová státní hranice se posunula tam, kde je dnes – o sto kilometrů na sever. Dnes se k pevnostem dostanete na kole i pěšky.