Dostupný heliskiing v italském Livignu

Nemusí jít jen o adrenalinové bláznovství. Když je hezky, může si v Livignu objednat vrtulník a sjet "svou horu" téměř každý dobrý lyžař. Moje trasa vedla volně zvlněnou krajinou, kde jsem místo vleků a lyžařů potkávala kamzíky.

„Profíci, kteří natáčejí adrenalinové filmy, to je zvláštní kapitola, ale při lyžování s klienty musí být na prvním místě bezpečnost. Pokud poletíme, bude to do oblasti, kde garantujeme téměř stoprocentní bezpečnost,“ ujišťoval mě Roberto Brakemeier, který má heliskiing v Livignu na starosti. Jedním dechem však dodával: „To však samozřejmě neznamená, že se nemůže nic stát. Dostaneš protilavinovou výbavu, airbag, pípák. Tohle jsou vysoké hory a prostě nikdy nevíš. Takže téměř sto procent, ale nikdy ne celých sto procent.“

Livigno se rozprostírá sice v údolí, ale to je o 200 metrů výš, než se tyčí vrchol Sněžky. Teprve nad městečkem se zvedají třítisícové horské masivy, které ještě v minulém století odřízly  chudou horalskou osadu na celou zimu od zbytku světa. I přes složitější dostupnost se během půl století proměnila neznámá osada v Lombardii v jedno z nejlepších lyžařských center Evropy. Zásadní změnu pro zapadlou vesničku na švýcarsko-italském pomezí přinesla stavba přehrady Punt dal Gall dokončená v roce 1968. Tehdy Engadinské elektrárny prorazily na švýcarské straně pod horou Munt la Schera úzký 3 385 metrů dlouhý tunel.

Dva dny sněžilo. Vrtulníky nelétaly. Marně jsem každé ráno vyhlížela slunečný den, abych se mohla vydat na vysněnou, ale obávanou výpravu. Až konečně Roberto zavolal: „Tak dnes v poledne se sejdeme na horní stanici kabinky Carosello 3000. Máme slunečnou předpověď, bude to pohádka. Vybrali jsme ti lehký terén na míru. V okolí máme několik vytipovaných zón, kde je lyžování snadné a kde sjezd z vrcholu hory do údolí volným terénem zvládne téměř kdokoliv.“ 

Ve dvanáct hodin se scházíme u lanovky. A za chvíli už slyším helikoptéru a srdce mi buší jako zvon. Všechno probíhá hrozně rychle. Než se stačím vzpamatovat, sedíme ve vrtulníku a letíme směrem k Bormiu. Stroj trhavě pluje po modré obloze nad údolím říčky Aqua Granda.

„Támhle to je,“ ukazuje Roberto na třímetrové plató ve výšce asi 2800 metrů. Vystoupíme z helikoptéry, zatímco Roberto vykládá lyže z vnějšího nosníku pod schůdky. Stroj hned odlétá. Během několika vteřin je z něj malá tečka na obzoru. Ocitáme se v království ticha. Připadám si jako Hillary, když stanul na Mt. Everestu. Kochám se nádhernou zimní krajinou, kde nevedou žádné vleky a lanovky. S pokorou pozoruji bílé svahy, na nichž jsou namalované jen stopy zvířat. Sníh je hluboký, ale lehoučký. Brzy vyladím rytmus a houpu se vpravo, vlevo. Jedu po kolena v pohádkovém prašanu. Ani nemohu uvěřit, jak to hladce zvládám. Obavy střídá euforie.

Poprvé v životě sjíždím první stopou z alpského vrcholu. Do žádných skalních průrev, ale po mírně zvlněných, širokých pláních, na nichž se odráží slunce ze stříbrných vloček jako z tisíce zrcátek. A cítím, jak je mi tady – vysoko a daleko od lidského hemžení – dobře. 

Padáme do mělké úžlabiny. Rozhlížím se. Trasa je bezpečná, nikde žádné lavinové svahy. Nemohu uvěřit, jak krásně mi to jde. Nechávám za sebou podpis v podobě ladné vlnovky. Přede mnou Stafano, zezadu jistí naši výpravu Roberto. Místy seskakujeme z prudších zlomů, není to těžké.

Nejednou zjišťuji, že stojím pár metrů od kamzíka. Chce utéci, ale jak napovídají jeho stopy, točí se už dlouho po stráni v kruzích, protože neumí najít správnou cestu… Je to ten, který trpí sněžnou slepotou. „Do jara určitě nepřežije,“ konstatuje Roberto.

Nakonec se otevře pohled na nedotčenou pastvinu, na níž se v létě pasou stáda krav. Jízdu končíme u statku v údolí Pilá, kde kydá hromadu hnoje usměvavý venkovan. Pyšně ho zdravím. Ještě ráno, když jsem sledovala z okna hotelu nedostupné vzdálené štíty tyčící se nad Livignem, nevěřila jsem, že bych tak snadno dokázala ve volném terénu jet. A najednou je to za mnou. Během půl hodiny jsme překonali 700 výškových metr. Tak rychle to uteklo! Teď už zůstanou jen krásné vzpomínky.

Jeden let s horským vůdcem stojí 720 eur. Do helikoptéry se vejdou čtyři zákazníci, každý tedy platí čtvrtinu – 180 eur. Druhý a další let stojí 95 eur na osobu. 10 eur dáte za vypůjčení povinné protilavinové výbavy (batoh s airbagem, lavinovou sondou, lopatou a pípák). Let je potřeba zarezervovat dopředu.