Tak trochu jiný Útěk do divočiny

Kotlík, ohniště, hliníková lžíce. Seděla jsem u ohně a pozorovala přípravu večeře. Srdce starého trempa by zaplesalo a okresní hygienik by šílel. Ten večer jsem poznala jiný způsob života a myšlení. Ten večer jsem zažila svůj Útěk do divočiny.

Jorge a José se narodili ve Valencii, tedy v samém jádru civilizace. Jak mi později vyprávěli, od malička utíkali z města a snili o okamžiku, kdy se zřeknou většiny z vymožeností techniky a opustí pohodlí velkoměsta.

-          „Můj dědeček měl zahradu, kde si sám pěstoval zeleninu. Rád jsem mu pomáhal okopávat záhony a postupně jsem tak poznával, že existuje i něco jiného, než si zajít pro vše do supermarketu,“ řekl  mi José, jednadvacetiletý kluk, který místo studií a diskoték trávil své dny v moři banánovníků.

Oba jsem poznala během cesty na ostrov La Palma. Ochotně se nabídli, že u nich můžu přespat a že mi ukáží svou zahradu. Stereotypní myšlení mi ihned vnutilo představu malého domku s krbem, drobnou zahrádku se strašákem a provizorní přístřešek k přenocování známých.

-          „Už jsi spala v týpí? Ne? Tak dneska budeš.“ Dobrodružství  bylo na cestě.

Když jsem dorazila k jejich indiánskému přístřešku, byla už noc. Po prvním rozhlédnutí mi došlo, že ono slavné týpí neslouží jen k přenocování pár přátel, ale je zároveň i trvalým bydlištěm obou dobrodruhů.

-          „Záchod je tu všude kolem, až budeš potřebovat na velkou, tak vem lopatu, udělej díru a pak to zahrabej. Jo a kuchyně je u tamtoho stromu, minulý týden jsme tam stloukli z desek stůl.“

Překvapení se mísilo s panikou a odmalička vtloukanou potřebou hygienických opatření. Ani jsem se nerozkoukala a už přede mnou stála cibule s výzvou k jejímu nakrájení.

-          „ Světlo? K čemu? Je úplněk, tak neseď zády k měsíci.“ Byť neplánovaně, stala jsem se součástí příprav večeře, které probíhaly za totální tmy. Můj pocit neschopnosti  se stupňoval nebezpečně rychle.

S plnou miskou rýže jsem si připadala jako hlavní hrdina románu Into the wild od Jona Krakauera a musela jsem se tomu pocitu od srdce zasmát. Sousto po soustě mizela hodinová práce a kluci mě pomalu nechávali nakouknout do svých filozofických vizí.

-          „Vždyť je to proti přírodě. Cpeme chemikálie do potravin, aby rajčata byla červenější, pomeranče bez pecek a mlíko dýl vydrželo. Kvalitu nahradila kvantita a nízká cena. Kdo nemá značkové oblečení s pár pruhy je za zaostalce a přitom většina není  ani schopná přespat pod širým nebem.“ Říkal jeden a druhý pokyvoval hlavou.

-          „A jak tě napadlo odejít zrovna sem? Proč La Palma?“

-          „Chtěl jsem do Jižní Ameriky. La Palma měla být přestupním místem, ale podívej se okolo. Vždyť je tu všechno. Hory, neobjevené soutězky, panenské pláže, vavřínové lesy. Lidi nikam nespěchaj a práce je taky dost. Na to málo co potřebuju si vydělám vlastníma rukama.

Podívala jsem se na ruce plné mozolů a mlčky přikývla. Ten večer se u ohniště střetly dva světy, které měly společnou snad jen tu misku rýže.

-          „Pomáháme lidem zkultivovat místní půdu a pak třeba pracujeme u místních zemědělců.  Zalíváme, sklízíme, sem tam něco postavíme. Prostě „holka pro všechno“. Když jsme tady u nás, zasadíme pár rostlin a snažíme se to tu zkulturnit. Nevěřila bys, ale máme úrodu třikrát ročně. Jen zalívám a ono to roste.“

Vrhla jsem pohled na své zhýčkané studentské ruce, vzpomněla si na uschlý kaktus v koši a nahlas potvrdila, že v zalívání bude to pravé kouzlo.

-          „Co si vypěstujeme, to taky sníme, jsme tak daleko víc nezávislí. Když máme velkou úrodu, tak vyrazíme do města, za sousedy a nějakou část prodáme. Místní si mnohem radši koupí něco od nás, než z obchoďáku.“

-          „A co to vaše bydlení? Přece jen, týpí je dost extrém, ne?“ Koukla jsem se na pár bambusových tyčí omotaných igelitem, které byly honosně nazývány domovem.                                                        

-          Sem tam zajdeme ke kamarádům, umyjeme se, vypereme věci. Pak naoplátku s něčím pomůžeme. Dřív jsme žili v nedaleké jeskyni, ale protože se stěny začly bortit, přestěhovali jsme se k jednomu místnímu pánovi. Chyběla mu společnost a trpěl depresemi. To se ale nedalo vydržet. V týpí máme svobodu, je to náš domov.

Tu noc, jsem nespala dobře. Hlavou se mi honily myšlenky a potichu jsem si vyjmenovávala věci, na nichž zbytečně lpím a přitom jsou k ničemu. Jedna část mého já se těšila z vize nového žití mezi banány a v přístřešku z bambusu, druhá část křičela po splachovacím záchodě a automatické pračce. Týpí bylo cítit potem z tvrdé práce a u nohou jsem měla klíčící semínka, která mí noví přátelé opatrovali jako oko v hlavě. Nezamhouřila jsem ani oka.

Ráno se zdálo všechno pozitivnější. Banánové plantáže, jimiž jsme byli obklopeni, mi připomněly, že jsem v jiném světě, kde je možné v únoru přespat venku a z palmy si utrhnout exotickou snídani.

-          „Dneska ti ukážem jednu opuštěnou soutězku, kterou neznají ani místní. Před nějakým časem jsme tam prosekali stezku, ale pořád je to jak v opravdické džungli. To musíš vidět.“

Vydali jsme se do kopců a mí opatrovatelé po cestě sbírali různé bylinky.

-          „Zkus tohle, používám to na bělení zubů“ Trs čehosi zeleného chutnal jako hašlerka. „Na, žvýkej.“ mnou chybně identifikovaný bambus se proměnil v cukrovou třtinu: „ A tohle jsou zrníčka eukalyptu, pak to doma zasadíš. Jo a támhle jsou jedlé kaštany...“

Se spoustou zeleně v puse a obří cukrovou třtinou v ruce jsme dorazili k malému prameni v jádru soutězky. Tento panenský kout bez známek lidské existence mi vehnal slzy do očí. Společnost nám dělalo  jen ticho, klid, šustění listů vavřínu a lehké mrholení.

-          „A co rodinu, tu byste nechtěli?“

-          „Já jo,“ řekl Jorge, “až najdu holku, co pro ni nebude důležité pohodlí velkoměsta a bude smířená s tímhle způsobem života, tak do toho klidně praštím. Vždyť co je lepšího, než tuhletu krásu ukazovat vlastním dětem? Jednou příjde čas, kdy už si chceš ty pravé hodnoty užívat s někým.“

-          „Já po rodině netoužím,“ zavrtěl hlavou José “je mi dobře tak, jak to mám teď. Ani o budoucnosti moc nepřemýšlím.“

Cukrová třtina mizela, všechny poživatelné byliny v dosahu byly spaseny a my se vydali na zpáteční cestu. Jak se můj čas u těchto dvou podivínů krátil, tak jsem nalézala rozhřešení nočních myšlenek.

Zjistila jsem, že pravé štěstí bude asi někde uprostřed dvou protichůdných způsobů žití. Denodenně jsme svědky života, který zapoměl na kontakt s přírodou a na schopnost přežít bez vymožeností techniky. Naopak život mezi banánovníky a zřeknutí se veškerého dědictví minulých generací je takovým extrémem, který se snad ani nedá vydržet bez trvalých následků. Ideálem by byl kompromis, ale kdo je dnes zvyklý na něj přistupovat?

Ať už měli Jorge a José jakkoliv šílené plány a vize o životě, přijali mě do svého provizorního domova s takovou samozřejmostí, až mě to dojalo. A ačkoliv bylo mé nahlédnutí do jejich světa poměrně krátké, došla jsem k jistému poznání. Čím více věcí člověk má, tím více se stává závislým. A právě proto není špatné jednou začas opravdu utéct tam někam do divočiny.

S poděkováním Jorgemu a Josému za dva nezapomenutelné dny plné nových poznání. /
Muchas gracias a Jorge y José por dos días inolvidables y llenos de nuevas ideas sobre la vida.