Pohledy z La Palmy - nezapomenutelná cesta po vulkánech

O ostrově La Palma se říká, že je tím nejkrásnějším z Kanárských ostrovů. Takřka nedotčená příroda, vavřínové lesy, obří krátery a božské výhledy na oceán. To vše na místě, které se přes noc stává tím nejlepší k pozorování hvězd na severní straně Zeměkoule. 

Ti, kdo La Palmu už navštívili, ji titulují přívlastkem "isla bonita" (v překl. krásný ostrov) a hned vám
z rukávu vysypou řadu míst, která zaručeně musíte vidět na vlastní oči. Nebezpečné a přitom panenské pláže, strmé rokle porostlé vavřínovými lesy či národní park uprostřed kráteru. Doporučení a tipy na výlety se hrnou ze všech stran. K poznání krás tohoto ostrova jedna dovolená nestačí a i mně bylo jasné, že předem vyhrazené čtyři dny mi poslouží jen k malému nahlédnutí. Cílem bylo vidět od všeho trochu. Tady je jeden ze zážítků...

Ruta de los Volcanes/Cesta po vulkánech:

Brzo ráno se přede mnou z mraků vynořil můj volkanický cíl. Ještě teď, když zavřu oči, mám ten pohled před sebou: krátery se tyčí nad mlhou a na údolí padá stín. Čekal mě celodenní pochod po Ruta de los Volcanes (Cestě vulkánů), který začínal u horské chaty El Pilar. Odtud, jak turistický průvodce sliboval, vedla červeně značená stezka, jejíž konec spočíval buď v městečku Los Canarios, anebo na nejjižnějším místě ostrova zvaném Faro de Fuencaliente (Maják z Fuencaliente). Zkušený turista by řekl, že trek jedné
z "nejvulkaničtějších" krajin světa nebyl náročný, ale sestup je sestup a mé nohy ho cítily ještě pár dní potom.

První čtyři kilometry se nořily do lesů a po sopkách nebyla ani stopa. Letmá zahlédnutí nedalekého Národního parku Caldera de Taburiente střídal hustý porost. Stezka se stáčela všemi možnými směry
a mně docházela trpělivost. V mysli jsem se začala loučit s pohledy do jícnů kráterů a pomalu se smiřovala s tím, že jsem naletěla další turistické kachně. Jak jsem propadala skepsi, tak jsem se nepozorovaně dostávala až na samotný vrchol hřebenu. 

V průběhu proklínání všechny turistických průvodců jsem nepozorovaně stanula tváří v tvář "moři" mraků, nad nimiž se hrdě tyčilo torzo Tenerife spolu s Pico del Teide. Mé kletby byly odvolány a pocit úžasu mi vehnal slzy do očí.

S takovými výhledy se pokračovalo v cestě samo. Prvním z řady kráterů měl být Hoyo Negro, jehož poslední erupce proběhla v roce 1949. Od Hoya trasa stoupala a má očekávání se začala konečně plnit. Vypadalo to na pořádný vulkán.

Nejvyšší bod trasy tvořila La Deseada se svými 1944 metry nad mořem. Po obvodu jejího kráteru jsem se, spolu s pár zdatnějšími turisty, těšila z výhledů na celou provincii Santa Cruz de Tenerife, která je tvořená otrovy La Gomera, Tenerife, El Hierro a La Palma. 

Z La Deseada začínal sestup, který je dlouhý 16 kilometrů a jehož trasa vede snad přes všechny druhy krajiny. Borovicové lesy, holé a vyprahlé láně či relativně travnaté plochy dělaly z Ruta de los Volcanes jednu z nejzajímavějších stezek Kanárských ostrovů.

Tím nejkrásnějším místem byl pro mě Volcán de Martin, který je charakteristický a známý pro svou barevnost. Po jeho obvodu se střídají barvy co pár metrů a v kontrastu se zbytkem krajiny vám jednoduše nabízí pohledy, na které dosmrti nezapomenete.  

Protože nic netrvá věčně a každá cesta má svůj konec, i Ruta de los Volcanes se opět začala stáčet do lesů. Jak ušlé kilometry nabíhaly, tak se nezapomenutelné výhledy vytrácely a místo nich naběhla přítomnost civilizace. Jen zpětná ohlédnutí mi dokazovala, že mě nohy nebolí pro nic za nic. 

Po příchodu do vesničky Los Canarios se má výprava zaměřila na plechovku piva a nejbližší lavičku.
S pocitem vyčerpanosti a šťastného zadostiučinění jsem svou Ruta de los Volcanes ukončila a slíbila si, že se vrátím a poslední úsek k Faro de Fuencaliente si vychutnám v plné síle.

A proto těš se, La Palmo, já už se nemůžu dočkat...