Doplahočila jsem se na vrchol sopky a nemůžu uvěřit vlastním očím, pode mnou je celé souostroví a mraky ho překrývají jako šlehačka. Jsem 3 718 metrů nad mořem a unavená k smrti. Pekelně tu smrdí síra a chce se mi z toho zvracet. Nemůžu se pořádně nadechnout, svaly mě bolí, ale já se směju na celé kolo. Zdolala jsem Pico del Teide, nejvyšší horu Španělska.
Když už jste jednou na ostrově Tenerife, je otázkou turistické cti pokusit se vylézt Pico del Teide, nejvyšší vrchol nejen Kanárských ostrovů, ale i Španělska. Na jeho špici si totiž budete připadat jako na střeše světa, nebo alespoň Španělského království. Pohledy na měsíční krajinu, krátery, lávové splazy a ostatní Kanárské ostrovy jsou tak silným zážitkem, že Teide pokřtí nejedna turistická slza. Je to zkrátka ten
z momentů, na které budete ještě dlouho vzpomínat.
Zdolat Pico může být snadné jako facka, anebo taky komplikované jako ježek v kleci. Protože turistický ruch je spásou Španělska a především Kanárských ostrovů, rozhodlo se o výstavbě lanovky, která během deseti minut překoná 800 výškových metrů a tak zpříjemní a zjednoduší výstup i těm, kteří na něj nemají fyzickou kondici. Pro ty, kteří si rádi poctivě vyšlápnou nějaký ten kopec pak existuje jiná zajímavá varianta, a to přespat na turistické chatě Refugio de Altavista, která se nachází v 3 260 metrech. Tam se každý den ubytuje řada turistů, kteří při brzkém ranním výstupu na vrchol Teide spatří východ slunce.
Já se nenechala ani vyvézt lanovkou, ani jsem netoužila přenocovat pod vrcholem. Mým cílem bylo „vyběhnout“ Teide během jednoho dne jako kolega Humboldt a splnit si tak sen vystoupat na nejvyšší vrchol milovaného Španělska. Také jsem chtěla ověřit, zda průvodce nelže a túra se dá opravdu zvládnout za deset hodin. Utáhla jsem tedy tkaničky a vydala se odhodlaně vzhůru. Očekávání se mísí se strachem z velkého rozdílu nadmořské výšky, kterým projdu v průběhu krátkého časového intervalu, ale Pico se zdá být na dosah ruky. První úsek cesty stíháme pod časovým intervalem napsaným na informační tabuli. No stress, je to jako výšlap na Sněžku, třeba udělám časový rekord.
Přicházím na rozcestí, odkud vedou stezky na menší vrchol Montaña Blanca, anebo k horské chatě Refugio de Altavista pod vrcholem Teide. Volíme tu druhou, která je značně náročnější. Cesta se nápadně zvedá, vlastně už to není ani tak cesta jako strmý svah, a já začínám funět jako lokomotiva. S postupem výškových metrů a vypocených hektolitrů ztrácím odhodlání překonávat časové rekordy a pud sebezáchovy mi říká, abych se nezastavovala, protože jinak se mi nohy podlomí a já se sesunu k zemi jako pytel brambor. Někde tam nahoře je snad opravdu ta horská chata.
Altavista se objevuje v nejkrizovějším momentu, kdy máme všichni plíce doslova na dlani. Lavička, svačina a konečně si můžu plně vychutnat mé první pohledy na krajinu, kterou bych si nedokázala představit ani v těch nejdivočejších snech. Pico se nachází ve starém původním kráteru a onen kráter je obehnán dalším kráterem. Pro mě, Češku z Ostravy zvyklou maximálně na haldu Emam je té vyvřeliny nějak moc a jde mi z toho hlava kolem. Do reality mě vrací až fakt, který koluje mezi ostatními turisty. Přístup na vrchol je uzavřen pro silný vítr a nikdo nemá chuť pokračovat dál v cestě. Horská chata se plní turisty, ale já vím, že teď už to prostě nevzdám. Vydávám se dál, protože výzva je výzva a po zdolání toho pekelného svahu už mě snad nemůže nic překvapit.
Když máte na počasí prostě smůlu a chytnete při výstupu silný vítr, vaše síly a kondice jdou ke dnu jako sekera. Nejenže pro nadmořskou výšku se vám špatně dýchá a připadáte si, jako byste měli na zádech
o deset kilo navíc, ale silný vítr vám znesnadňuje každý krok, což eliminuje i ten zbytek energie, který vám zbyl. Jeden taky nemůže mít všechno, alespoň že nesněží.
Ve strážní budce je pusto. Jediný hlídač to zabalil a když ho náhodou potkávám s povolení ke vstupu
v ruce, mávne rukou a řekne, že dneska nahoru prostě nikdo nejde. Čtyři tisíce kilometrů od domova a pět hodiny výstupu mě však pohání jako perpetum mobile. Pokračuju vpřed. Mí společnící běží napřed jako kamzíci a já se plazím jako had. Na časový rekord jsem nepomyslela od momentu vyplivnutí svých plic pod chatou Altavista. Cítím, že jde do tuhého.
Zdolání posledních výškových metrů považuji za extrémní sportovní výkon. Všudypřítomný sirný pach, neskutečně silný vítr a bolehlav zkoušejí mé odhodlání . Po vyhraném boji si už jen sedám na kousek vyvřeliny a otupěle vychutnávám své vítězství. Na samotném vrcholu třetího nejvyššího vulkánu světa si uvědomuju, že to co zažívám se nedá ani popsat ani vyfotit. Samotný pohled neřekne nic. Ten moment je třeba zažít s třesoucíma se nohama, svalovou křečí a pocitem zadostiučinění. Hrdost se pojí s přírodními krásami a jeden by to vydržel pozorovat do nekonečna. Škoda, že výstupy nikdy nekončí na vrcholu, ale na parkovišti vzdáleném dalších pět hodin cesty a tak se pomalu zvedám. Možná bych ten rekord přece jen zvládla, kdybych dolů běžela...
foto: Marcel Michálek
