Au-pair, škola života

Poprvé, podruhé, potřetí. Nic. S Pijavicemi to ani nehne.Počtvrté, popáté, pošesté. Pijavice se usmály se a řekly, že mám počkat deset minut.Stojím u kraje bazénu a volám děti z vody. Ani to s nimi nehne. Co na plat, budu čekat. Tak, jako každý den.  Nastavím tvář slunci a vzpomínám na svého poslušného bratra. Je horko, nervy mi pomalu tečou. Před sebou mám dva měsíce v cizí zemi a s cizími lidmi. Asi budu brečet…

O dva měsíce později stojíme všichni v letištní hale. Pijavice mě drží za ruku a ptají se, jestli mám dobře schovaný obrázek co mi ráno daly. Mám, se všemi ostatními. S rodiči se neohrabaně obejmeme. Tentokrát jsem já tím, kdo neposlouchá volání. Ano, určitě budu brečet.

Prospekty agentur, které zajišťují práci Au-pair, jsou plné usmívajících se lidí a povzbudivých hesel.

                      Staň se členem rodiny v zahraničí!

                       Zlepši své jazykové dovednosti!

                          Zažij nezapomenutelné léto!

Jak lákavé. Řada z nás, mladých holek, si pak koupí letenku a vyrazí na zkušenou. O tom, že se ze snu může stát i noční můra, se již v prospektech nedočteme. Rozdílná rodinná situace. Nezvladatelnost dětí. Problémy s vyplácením výdělku. Slovní či fyzické napadání. Sen pak vystřídá krutá realita.

Já také obdivovala šťastné rodiny na letácích a rozhodla se proto vyjet, poznat, pokořit a změnit svět. Nebo alespoň jednu španělskou  rodinu. Přátelům a rodičům jsem vykreslovala svou budoucnost v růžových barvách. Děti plynně mluvící anglicky, pokojíčky uklizené, věci složené do „komínků“ a na stěnách pečlivě nakreslené obrázky celé rodiny spolu s mou maličkostí. Krásná, byť trochu naivní představa.

Jak se ale čas odjezdu blížil, už jsem si nebyla tolik jistá sama sebou. Po nocích jsem tajně pročítala stránky, na nichž bývalé au-pair popisovaly své otřesné zážitky z rodin, a tiše si zoufala pod peřinou. Všechny příspěvky se shodovaly v neukázněnosti dětí a laxnosti rodičů k důsledné výchově. Připravovala jsem se proto na nejhorší a ve volných chvílích sestavovala katastrofické situace a možný únik z nich. Zařekla jsem proto, že ihned po příjezdu se stanu bystrým a uvážlivým pozorovatelem.

Po zdárném příletu a rozpoznání rodiny na letišti si mě noví „rodičové“ odvezli do svého překrásného domu. U obrovského bazénu na mě čekalo více než tucet dospělých a ještě více dětí. Představena jsem byla jako nejstarší „dcera“. Na roli uvážlivého pozorovatele jsem v návalu euforie zapomněla. Připadala jsem si, jako bych se ocitla v jiné galaxii a pořádně si to užívala.

Rodiče jsem si zamilovala hned první týden. Bohužel, to samé neplatilo o jejich dvou ratolestech. Hodiny strávené s Pijavicemi mi byly krutou každodenní realitou. Jejich neznalost užití slov děkuji a prosím mě dostávala do varu. Křik a pláč bez sebemenší příčiny jsem pozorovala s otevřenou pusou. Panovačnost a ignorace všeho co jsem řekla mě utvrdily v tom, že práce au-pair mi nebude tím pravým byznysem. Jak jsem rodiče zbožňovala, tak jsem jejich dcerky nemohla vystát. Vzpomínala jsem na poklidná tábornická léta, mnou milované „komínky“ v poličkách, postlané postele a tichý polední klid. Bylo třeba rychle jednat. Chtěla jsem se domů vrátit se štítem, nikoli na štítě.

Po dlouhých rozmluvách s rodiči jsem pomalu přicházela na charakter obou dcer a promýšlela jak provézt revoluci v domácnosti. Hybatelem dějin, alespoň těch rodinných, byla šestiletá holčička. Hyperaktivní stvoření, které si dělalo co chtělo a nikdy nebylo trestáno. Po pár marných pokusech jsem jí přestala dávat jasné úkoly. Během honění se, hledání pokladu a vyprávění tajemných historek jsme bez křiků zvládaly čištění zubů, úklid hraček a nenáviděné česání vlasů. Po každé této aktivitě jsem se tajně usmála a gratulovala si ke své genialitě a prohnanosti.

Jak jsem s mladší slavila úspěchy, s její starší sestrou to šlo od desíti k pěti. Dobrý měsíc mi trvalo, než jsme přišla na její trn v patě. Jak jsem jen mohla zapomenout na „krutý“ úděl staršího sourozence?! Neustálé odsunování na vedlejší kolej a trestání za prohřešky mladšího. Soukromé dívčí chvilky, spiklenecké úsměvy a obrázky s věnováním mi byly jasným důkazem, že jsem vyhrála náš malý boj.

Jak jsem první měsíc Pijavice proklínala, ten druhý jsem si užívala. Zjistila jsem, že je jednoduché říct, že jsou děti nezvladatelné a nemít je rád. Poněkud těžší je zapojit hlavu, vzpomenout na doby, kdy jsem „tahala kačera“ a přiznat si, že jsem nebyla o nic lepší. Stačilo jen, abych jim dala to, čeho se předtím nedostávalo. 

Žádná Au-pair ani rodina si nemůže být předem jistá, jak její zkušenost dopadne. To jediné, co můžete udělat, je vyzbrojit se pevnými nervy a doufat, že štěstěna bude stát při vás.
Při mně stála. Rodina se kterou jsme strávila léto mě přijala za svou a stejně tak i já jsem byla hrdá na to, že jsem její součástí. To, čeho si ale nejvíce cením, je velké sebepoznání. Nakonec jsem si uvědomila, že zvládnu víc, než jste se na začátku domnívala.