Andalusie aneb blízká exotika - Granada

„Uplývá Guadalquivir s vůní oranží a oliv.Granadou dvě řeky běžíz horských sněhů k lánům polí…"

„…Teče dál Guadalquivir
s vousem granátové barvy.
Granadou dvě řeky běží,
jedna v krvi, druhá v pláči…“

Autorem veršů je Federico García Lorca, slavný španělský spisovatel, který by pro Granadu
i dýchal. Paradoxem pak je, že právě zde jej zastihla smrt. 

Těžké verše Lorcy o Granadě ze sbírky Zpěv na andaluskou notu a v průvodcích varování osamělým turistkám, aby se do úzkých granadských uliček nevydávaly bez znalosti slovíčka „socorro“ (pomoc), zapříčinily, že jsem si Granadu spojila s pocitem tíhy a smutku. Po několikadenní návštěvě však mé chmury odvál všudypřítomný duch Al-Andaluz, kouzlo temperamentních tanečnic a chuť výborných tapas.

Granada je domovem téměř 240 tisíc obyvatel převážně menší postavy, snědší pleti a veselého ducha. Nachází se na úpatí pohoří Sierra Nevady v nadmořské výšce 738 a nejvyšší teplota v průběhu léta bývá okolo 38°C, což je andaluský standard. Co se týče turismu, Granada je právem oblíbeným místem všech těch, kteří se vydávají na jih nikoliv za mořem a povalováním se na pláží, ale i za poznáním tak trochu odlišného světa.

Alhambra

Prvním místem, kam se bezpochyby turista vypraví je Alhambra. Tento komplex paláců, zahrad a opevnění právem patří na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Stavba Alhambry byla započata koncem 13. století. V nejstarší části Palác Nazaríů (Palacio Nazaríes), naleznete Lví nádvoří, které je snad na každé pohlednici z Granady. Další částí komplexu je Palác Karla V. Ten na první pohled působí jako pěst na oko. Lépe řečeno „renesanční pěst na oko“. Karel V. zcela ignoroval všudypřítomnou maurskou architekturu a nechal vystavět palác podle svého gusta a tehdejší módy. Díky tomu máte tedy chvíli pocit, jako byste se octli v samotném Římě. Palác je sídlem Muzea krásného umění a Muzea Alhambry, kde jsou zkompletovány všechny exponáty a pozůstatky z dob, kdy Granada byla „pupkem“ kalifátu. V části Generalife, komplexu rozlehlých zahrad v blízkosti paláců, si na své přijdou nejen botanici, ale i lidé květenou nepříliš zaujatí. Zahradní architekti si dali záležet a vymysleli tak důmyslný systém vysázení květeny, že ať už Generalife navštívíte v takřka jakoukoliv dobu od jara do pozdního léta, v každém záhonku něco pokvete. Systém kašen, bazénků, vodotrysků a fontán pak donutí kdekoho vytáhnout fotoaparát.

Generalife

Dalším turistickým cílem jsou často Arabské lázně (Baños Árabes). Ty jsou k vidění v každém větším městě bývalého kalifátu Al-Andalus. Velice často to bývají zrekonstruované prostory v cihlových domech, či sklepeních. K vidění v nich ale zpravidla nic moc není. Pro jistou představu, jak to bylo s hygienou za dob kalifátu, vám dokonale poslouží informační tabule s nákresy.

Arabské lázně

Za zmínku stojí i granadská katedrála. Ta byla vystavena na rozkaz Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského jako budoucí místo jejich posledního odpočinku. Se samotnou stavbou se ale začalo až po jejich smrti. Dokončení se dočkala až v roce 1704. Vnitřní, ale i vnější podoba katedrály, je poněkud chaotická. Nejen, že zde nalezneme znaky gotiky, ale i renesance a baroka. Co by nemělo uniknout uměleckému oku jsou především obrazy takových velikánů, jako jsou Alfonso Cana (granadský rodák, žák Velázqueze a průkopník moderního malířství v Granadě) či El Greco.

Jestliže vás historie zas až tolik nezajímá a raději chcete poznat všední život obyvatel Granady, pak vám doporučím navštívit Albayzín, městskou čtvrť, kde původně žili chudí gitanos. Dnes zde, mimo jiné, natrefíte i na rodinné penzionky či umělecké ateliéry. Tamní obyvatelé se však zdají shonem střední Evropy naprosto nedotčeni. Stařenky kartáčem čistící omítku anebo osamělí kytaristé brnkající arabské melodie. Jsem si jistá, že právě ve čtvrti Albayzín si každý najde to pravé kouzlo Andalusie.

Abych však byla objektivní a nemluvila jen v superlativech, musím zmínit i „temnou“ stránku Granady. Tou je doprava! Mohu-li případným cestovatelům dát radu, nespoléhejte se pouze na městskou hromadnou dopravu, naopak choďte co nejvíce pěšky. Nejen, že zde nenaleznete jízdní řády a jste odkázáni na tamější obyvatelstvo, musíte také počítat s tím, že než natrefíte na správnou zastávku, uplyne klidně i pár hodin. Žádné rozpisy, žádné názvy zastávek, jen odpadkový koš a v lepším případě lavička plná lidí.

Ráda bych se zmínila i o tom, že Španělé jsou na svou kulturu a památky nesmírně hrdí, tudíž neustále renovují a modernizují. Navíc, téměř vždy o památkách dostanete dobře zpracované informace. Výjimkou zde nejsou ani volné vstupy v ranních hodinách, anebo vstup bez placení pro občany zemí EU. Komplikace může nastat pouze tehdy, když řeknete konkrétně českou státní příslušnost. Během mé cesty jsem se několikrát setkala s nevědomostí, kde se naše země přesně nachází, ba co víc, zda je vůbec členem Evropské Unie.