Je něco málo po půl sedmé ranní, venku tma, zima, mlha a celkově atmosféra, která se lidem vkrádá nenápadně do podvědomí. Podzim. Vydávám se k autobusové zastávce, ruce v kapsách , v uších sluchátka, která do mě pouští moje oblíbené rytmy pro povzbuzení, probuzení a navození dobré nálady.Míjím pár prvních zahalených bytostí venčících psy nebo kráčejících stejným směrem. Všichni máme jedno společné - čeká nás další z mnoha apatických dnů v práci. Jako roboti. Mašiny dělající stále jednu a tu samou činnost do zblbnutí..
Na zastávku přicházím vypočítaně přesně na čas, právě přijíždí autobus. V tuto chvíli se už vždy pousmívám, protože vím, že přichází chvíle, kdy se lidé neohleduplně a neohrabaně cpou vpřed, aby jim náhodou volná sedačka neutekla před nosem na druhý konec autobusu.
Co na tom, že je skoro poloprázdný ? Lidé sedět prostě chtějí a tak pro to udělají maximum..že? :)
V klidu si sedám na místo, které mi nedočkavci milosrdně nechali k dispozici , přidám na hlasitosti muziky v uších a adaptuji se v prostředí, které mi cesta poskytuje.
Pozoruji lidi. Přemýšlím. Říkám si, že jsou dny, kdy mám pocit, že sem vůbec nepatřím.
Přejíždím všechny postupně pohledem, s některými se střetnu očima, ale většinou vždy stačí ten druhý uhnout dřív, než se stačím zadívat. Byť pak cítím opět jeho pohled, když se nedívám...
Cítím, že vzbuzuji u lidí pozornost.že si mě prohlíží, zkoumají, ptají se,kdo jsem. Mám na to takový xicht. Bohužel, bohudík.
Autobus zastavuje a zase se rozjíždí, nastupují další a další nové objekty " ke zkoumání " , ale mě už dění uvnitř nezajímá. Zadívám se kamsi do dálky z okna a přemítám si v hlavě obrázky, představy, vzpomínky..vše to, co v tu chvíli chci. Utíkám tak do svého světa, kde je vše tak, jak má být. Nebo spíše tak, jak chci, aby bylo...
Moje přemítání nekompromisně ukončí poslední zastávka a moje povinnost vystoupit a zamířit již do mnohem většího davu " robotů " - do metra.
Hned u vchodu se tvoří fronta na -všem známý- deník zdarma. Opět si v klidu počkám na " ten svůj " a pokračuji dál.
Metro přijíždí s vteřinovou přesností. Ani nedoufám, že by snad zde místo k sezení bylo, jak tomu bylo v autobuse. Ani se nesnažím o nějaké snad " rvát " . Opírám se o protilehlé dveře vstupu a otevírám noviny.
Bla bla bla bla ...pár stránek stačí k tomu, abych se dozvěděla, že jsem se nic nového nedozvěděla. Sroluju tisk do ruličky a začínám opět zjišťovat, s kým mám společnou cestu metrem. Skáču pohledy z jednoho na druhého a opět si říkám, jak různorodé bytosti jsme. Jaké typy lze tady v Praze potkat a že nechápu, proč mi vadí, když si mě lidé prohlížejí, protože jsou mezi námi mnohem " zajímavější " kousky k civění ... :D
Říkám si, že lidé se rádi s odporem, strachem, zvědavostí, pobavením, nebo prostě jen s hloupostí rádi a až nepříjemně dlouze dívají na ostatní, které se nějakým způsobem liší.
Na lidi, kteří mají svůj styl oblékání, účesu, mají svoji image a nebojí se ji ukázat všem kolem sebe.
Oni jen nikoho prostě neřeší. Jsou sami sebou a je jim jedno, že nezapadají. Žijí.
Občas mám chuť za takovým podobným typem člověka zajít a zeptat se ho, jak na něj lidé reagují a jak vnímá on takové podobné kolem sebe. S čím se setkal, co prožívá, jak je brán.
Čas mi to ale bohužel nedovoluje.
Odpověď vlastně z části můžu hledat sama u sebe. Je to občas masakr. Lidé jsou hloupí a ještě hloupějšími se dělají svými výroky, chováním a názory na lidi, kteří vyčnívají čímkoliv z davu.
Já osobně všem takovým lidem fandím a mám radost vždy, když nějakého takového potkám.
Kdekoliv, jakkoliv. Tak to má být. Nemůžeme být všichni stejní. Jako ovce!
Mám ráda, když jsou lidé sami sebou a kašlou na ostatní.
Mám ráda tyhle "mimozemšťany" mezi námi. Mám ráda sebe.
Hawk.
