Coming out v práci aneb Jsme ve skutečnosti vážně tolerované??

Určitě každá z nás aspoň jednou za život zažila ten " zvláštní " pocit v podbřišku, který se rozhodně nedá přirovnat k těm pověstným "motýlkům", které nás lechtají při pocitu zamilovanosti či při setkání s milovanou osobou. Tenhle pocit, který většina z  queer lidí prožil, nebo ještě stále prožívá, či dokonce na něj teprve čeká v sobě skrývá záludnost nevyřčeného tajemství, potlačování našeho skutečného " já " a neustálý strach z odhalení...z odhalení naší sexuální orientace v zaměstnání. Určitě se teď mnozí z vás nad těmito větami pousmáli a někdo  se dokonce nechal podvědomě unést zpět do těch chvil, kdy se " TO " dělo právě vám. Ano, je tady řeč o věčně probíraném a snad nikdy nevyřešitelném tématu "Coming out v práci.Ano či ne?" Dejme si ruku na srdce,pokud by záleželo na svobodomyslnosti nás, homosexuálů, zda chceme skrývat, kým vlastně jsme, koho a s kým se milujeme, kdo vedle nás leží v posteli a s kým trávíme svůj čas, nebo jednoduše přijít na pohovor ( do zaměstnání, mezi kolegy atd. ) a nemít obavy z toho říct: " ano, jsem lesba/gay, no a co? " , drtivá většina z nás by zvolila variantu B. Tady vzniká otázka, proč se to tedy stále (v dnes tolik samozvaném "tolerantním" ) světě pořád neděje? Je to ještě nějaký neviditelný blok v nás homosexuálech? Nebo je to spíše ( a pořád ) blok v našem okolí k nám?Jejich strach z toho, že by naše sexuální orientace mohla "ohrozit" obchod,  odstrašovat, odpuzovat nebo ovlivňovat zákazníky apod.?

Zastávám názor, že zaměstnavatel má samozřejmě právo volby svých zaměstnanců.

 Rozhodně nikdy nepotkáte nadřízeného, který by byl jako "pěna" v případě vašeho extravagantního až vulgárního vzhledu, který většina z nás má v oblibě( dámy číra různě barevná,piercingy v obličeji všude, kde je možné atd., u našich gay protějšků přehnaná zšenštilost aj.)  jelikož to k nám prostě patří,ať se to už někomu líbí nebo ne a dává okolí najevo kým jsme, aniž bychom museli odpovídat na ty věčné otázky a ustávat ty probodávající, zkoumavé až vyčítavé pohledy od budoucího šéfa, kolegů atd.

Hodně z nás pravdu "křičí" do světa raději právě vzhledem, než slovy..

V těchto situacích je skoro pravidlem, že si vyslechnete buď kritiku na váš "homo" vzhled a následné určení pravidel vašeho zevnějšku, které buď splníte a budete dodržovat a nebo si můžete jít hledat novou práci.

Že už jste tohle někdy zažili? Nikoho nepřekvapí, když řeknu, že v tom nejste a nebudete nikdy sami...

Zaměřme se ale na ty z nás, kteří přeci jen nejdou s extravagancí ruku v ruce a jejich vzhled i vystupování je typické  pro jejich pohlaví.

Z mých přátel a známých z queer světa je takových -zevnějškem " normálních "- zhruba 30% a přesto jsem mockrát slyšela a rozebírala s nimi přesně tuto problematiku - " odhalit se nebo RADĚJI ne " ??Z čeho přesně máte strach?

Poodhalím vám svůj příběh " přiznání " , který byl od samého začátku úplně jednoduchý - vždy mi to procházelo, nikdy jsem vlastně ani nemusela sedět doma, kousat si ret při zvažování zda mám, nebo nemám říct v práci , že jsem lesba, dělat ze sebe "holčičku", kterou jsem tak úplně nikdy nebyla a nosit oblečení, ve kterém bych nešla ani s košem.

Prostřídala jsem hodně stylů účesů - od krátkých rozcuchů, na černo obarvené emo,(jeden čas jsem nosila i číro,ale to nikdy můj šéf neviděl, v tomhle případě to vždy řešila čelenka :) ), ani oblečení jsem neměla nikdy o x čísel větší - volné ano, miluju pohodlí a mívám "hip hop dny", kdy prostě vrčím i na ponožky,které mi obepínají jen kotník ( !! ).

Touto "sebeanalýzou" chci říct, že jsem stejná lesba jako většina z vás, mám typickou klučičí postavu typu tyčka, na ulici lidé,co mě potkávají, občas neví, zda jsem slečna nebo chlapec i na baru mi semtam někdo pronese " podal by jste mi skleničku? "

Ale možná jsem jen v životě měla prostě štěstí,že jsem se vždy vyhla těmto "coming outovým" situacím  nebo jak říkají lidé kolem mě : " Z tebe to prostě vyzařuje " nebo " Já jsem to na tobě poznal hned " apod. - a to i v případech, že jsem vážně jako kikina vypadala.

I to se stává ( a vsadím se, že je nás takových víc ! ), ale neodpustím si nepodělit se s vámi o zážitek s mým prvním (a doufám, že také  posledním takovým ),otřesným a snad až směšným coming outem, který mám v paměti dodnes, jelikož  zde můj "lesbí x factor" ( :D ) nebyl odhalen a posléze byl neznalostí "šéfa" skoro až zneuctěn a pošpiněn :

Bude to už skoro pět let, kdy jsem nastoupila na začátku prázdnin do jedné nejmenované jezdecké školy za Prahou jako ošetřovatel koní a trenér dětí a dospělých.

Měla jsem tam na starosti půlku stáje a zrovna se rozjížděl letní dětský tábor, pořádaný právě tou jezdeckou školou, tudíž na krku nonstop přes dvacet capartů a bylo vyžadováno, abych bydlela přímo v areálu školy v domě pro trenéry.

V tu dobu jsem měla přítelkyni, která kvůli povinnostem musela zůstat ještě nějakou dobu doma, což bylo přes 100km ode mne.

Dny ubíhaly, postupně holky ze stáje samy poznaly, kým jsem, protože jsem věčně projížděla mobil a nedalo se skrýt, že se mi stýskalo.A byly to právě ony, kdo mě popostrčil k tomu, abych zašla za šéfem a zeptala se ho, zda by mohla přítelkyně přijet za mnou a zůstat tam s námi, jelikož předchozí trenéři to tak praktikovali normálně.

"Proč ne?" řekla jsem si, " když mohli jiní, tak já nebudu stát v koutě" , utvrdila jsem se v rozhodnutí a zaťukala na dveře kanceláře.

           V tu chvíli - nebudu lhát - mi ale přejel mráz po zádech, jelikož jsem si uvědomila, že jdu žádat jako dívka o dovolení být tady s DÍVKOU, kolem nás samé malé děti, kteří ve mne viděly v těch dnech Boha, jelikož skrze mne mohly " rajtovat " na koních, a rodiče mého šéfa, kteří též bydleli v areálu školy, byli typičtí old school. Pozdě.

Nadechla jsem se, gestem hlavy vytáhla šéfa ven od zkoumavých pohledů jeho přísné ženy a mezi boxy s koníkama ze sebe vykuckala ten onen tížívý dotaz. Jaké překvapení pro mě v tu chvíli bylo, když jsem se musela pak dívat na jeho ještě víc překvapený výraz a v uších mi až do večera zněla jeho strohá odpověď, že nevěděl, že jsem tzv. " teplá " a že se musí poradit s manželkou a rodiči ( !!! ).Po těchto slovech odešel a mě se v tu chvíli zhroutil svět.A nepřidaly mi ani názory od holek ze stáje, že si též myslí, že to neprojde přes " starouše".

Při večeři mě každý zkoumavý pohled od oněch " staroušů " bodal jako nůž, nešlo si nevšimnout, že i jejich přístup ochladnul.

Druhý den měl být dnem D, kdy se mělo všecko tzv. " rozseknout". Každou chvíli jsem čekala na ortel, ale když se ani před večeří nic nedělo, odhodila jsem, co jsem právě měla v ruce a šla si pro odpověď sama.

Toho jsem však pak později litovala ( i když ne na dlouho,ale nebudu předbíhat ).

Sešli jsme se šéfem opět na " našem " místě a tam mi bylo sděleno, že jeho syn v noci studoval na internetu naši " teplou problematiku " , že není proti, abych si tam přítelkyni vzala, ALE nejdřív si musím nechat udělat testy na HIV, jelikož je to mezi námi " teplými " jako chřipka a poněvadž pracuji s dětmi, bude jistější, když bude mít v ruce papír, že jsem "zdravá" lesba.(!!!)

To hrobové ticho, které v tu chvíli nastalo, by se dalo krájet.

Pamatuji si, že jsem se v duchu prala s tím, zda se mám začít strašně smát, nebo se naopak vysmát tomu  jeho ubohýmu a neznalýmu názoru na naši " chřipku " ( obzvlášť mezi lesbami,že? :) ) a nad jeho obavou, že i kdybych HIV byla, mohla bych tím nakazit děti při trénování a nebo zda mám  prostě jen začít plakat úlevou nad jeho větou, že tam přítelkyně se mnou být může.

Jediné, co jsem udělala bylo, že jsem poděkovala, řekla, ať mě objedná na ty jeho testy a řekne mi termín, kdy tam zajedem kvůli tréninku, a pak už mě zajímal jen mobil a verbování přítelkyně za mnou.

Po dvou dnech ( kdy už jsme byly konečně se ženou spolu ) za mnou z ničeho nic šéf přišel a sám se omluvil za to, co pronesl se slovy, že si neuvědomil, že mezi děvčaty je to tak a tak a že HIV není "chřipka".

Přítelkyni si oblíbil a za sebe můžu říct, že jsme tam pak strávily ještě hezkých pár měsíců, zažily hodně hezkých dní a poznaly hodně lidí.

To je ovšem jeden z těch " happy-endů", a všichni víme, že to tak vždycky není. Co s tím? Jak na to?ANO  či NE??

Sama za sebe říkám: " rozhodně ano!! ".

Nikdo po nás přeci nechce, abychom hned první den v nové práci všem cpali, že JÁ JSEM HOMOSEXUÁL, a těm ,vzhledem neodlišným,  za které to ještě před vyslovením vlastního jména neřekne jejich image ( a my,co takoví jsme,to rozhodně měnit kvůli nikomu nebudem ! :) ) a co stále "chodí kolem horké kaše" bych doporučovala jediné :

Může být napsáno milion článků, rad a doporučení na tohle téma, můžou být zavedeny třeba i kurzy typu: " Jak na to být homosexuálně volný i v zaměstnání", můžete zkusit okopírovat cokoli, ale stejně se nakonec každý z nás spolehne na svůj pocit, na svůj vnitřní hlas, který každému sám napoví, kdy a zda vůbec je ten správný čas na váš osobní životní COMING OUT.

Přeji všem, které "to" teprve čeká hodně hrdosti, odvahy, sil, tolerance a špetku i toho štěstí.

Elis Lewis