Vodopád stresu je vidět na každym kroku. Každej coul města je prorostlej euforií a znatelnou výbušností jeho obyvatel. Zuřivost, těsno, napětí. Polejvá vás pot.
V obchodě stojíte ve frontě abyste zaplatili květák a tři mlíka. Před váma fronta lidí bez tváře. Respektive v těchtvářích se nedá číst. Sou plný očekávání. Čekaj na moment. Hledají singularitu vesmíru. Bod zlomu, velký třesk, rozbušku, záminku. Kdy už to přijde. Pak to praskne. Lidi vypnou část svého myslidla a dopují se adrenalinem. Jejich vnitřní ústrojí pumpuje krev do hlavy a připravuje bezduché stvoření k reakci.
Bum. Atomový hřib, křik dětí, pláč matek a beznaděj otců. Ticho a přece ohlušitelná rána. Lidé pění, vybuchují, nadávají. Hledají oběti. Stříli na slepo po všem co se hne. Není možnost úniku. Jediný štít je slabé nutkání zachovat trochu lidskosti a takzvaně držet hubu. Jste snad již v půlmetrovém potoku potu. Držíze. Lidé střílí. Zůstavají padlí. Opět pláč, křik a beznaděj. Prodavačka volá vedoucí a lámanou češtinou panikaří. Už prý nemůže dál. Jednou ze zbraní je i ona. Není války bez válečníků ale tu není války avšak válečníků ano. Každý s každým. Sťaté hlavy padají. Vlastně to nejsou hlavy. Jsou to docházející nápady. Docházejí argumenty. Vystřílel ise všechny náboje. Na zemi hromada těl. Někdo se cítí jako vítěz. Jiný toho samého cítí jako padlého. Lidé odcházejí. Jsou štastní. Opět dokázali svou převahu. Chlapík v letecké bundě pěje vítězoslavně chorály. Druhý, lehce zpocený válečník se vtyčenou pěstí sdílí jeho radost z vítězství a uznává jeho zásluhy v boji. Jeho žena se ho snaží držet zkrátka. Odstrkuje ji. Již je ale po boji. Nemá koho tepat. Tak střílí do vzduchu. Konečně platíte květák a mlíko. Už abyste byli doma. Ještě jedna překážka. Ještě jedno bitevní pole. Čekáte na autobus. Hodně štěstí.
