To byly časy. Ještě na střední škole. Problémy typu není co do huby byli bezpředmětné. Pojem málo času zdál se být fantastický. Každodenní trable spočívali na tom, zda ten či onen den vůbec vyrazíme do školy.
Co si s sebou vezmeme na knihu na zkrácení nezábavné výuky či kterak získat peníze na pivo. Každý měl svůj způsob „vydělávání“ peněz. Zajímavé je, že jen málokterý z nás a málokdy pracoval. Dnes pracuje kdekdo z nás a pořád a stále nám přijde, že máme méně než tehdá. Zpět ke způsobu výdělku. Nápady byly různé od jednoduchého žebrání od rodičů po sofistikovaný způsob stálého příjmu v podobě výkazů účtenek za nutné dermatologické ošetření pleti, či zpronevěřování peněz, určených na nákup životně důležitých potravin. Ovšem. Když jsme se – povětšinou v pátek – sešli, měli jsme na pivo a cigára všichni. Ještě z dob základní školy si pamatuji takovou tu obvyklou oblbovačku v podobě „Mamí, ve škole nám zdražili obědy, potřebuju o 50 korun víc“ Někteří pak ušetřili 50 korun. Jiní daleko více, jelikož usoudili, že obědy ve škole nestojí za nic, a daleko lepší je sníst pár rohlíků v sámošce za rohem. Některým dokonce procházeli – a to i na střední škole – fiktivní výlety do sodovkárny či exkurze policejního muzea, stojící pro studenty extravýhodných 80,-. Mezi kamarády také fungovalo takzvané pravidlo solidarity. Když někdo ze zainteresovaných známých neměl to štěstí či se doopravdy konaly výlety či měla přítelkyně nebo babička narozeniny, fungoval aparát tak, že se mu bezúročně půjčilo. Poté měl daný člověk za co pít. Kuřivo bylo povětšinou také k mání na půjčení. Nechápu, jak jsme mohli za ty peníze prošustrovat celou noc a být zhulákaní ještě v neděli. Dnes tyhle podvůdky neprocházejí a musím si peníze vydělat. O to víc mě mrzí, když částka, která se je odečtena od počátečního stavu peněženky před započetím večera, odpovídá mnohonásobku toho, za co jsme pili ještě před nemnoha lety.
