V pátek je kostelní noc. Při té příležitosti mi přítelkyně zadala dotaz, zda se nepůjdeme podívat. Nebyl jsem proti. Kostely jako stavby a architektonické počiny se mi vcelku líbí. Po mém schválení pátečního programu mě ale napadla jedna věc.
V pátek přece chodí lidi do hospody a né do kostela. Z toho důvodu jsem si začal pohrávat s myšlenkou, zda nebyl historický omyl vystavovat ohromné kolosy pro jakéhosi pánaboha. Ohromné stavy vytěžující pokladnice, ohromné stavby na oslavu jezulátka. Položil jsem si otázku. Proč se raději neinvestovalo do těch hospod.
Odpověď neznám, spíše vidím spojitosti mezi oběma stavbami. V obou stavbách se oddáváme své mysli. V obou také přemýšlíme o svých skutcích, litujeme je či je oslavujeme. V obou žádáme o odpuštění. V jedné budově hledáme odpuštění a pochopení v bohu a v bratrském svazku. V druhé na dně pulitru a ve svazku kamarádském. Obě stavby resp. jejich správci z nás tahají peníze. V obou se zpívá a hraje. V obou se utápíme ve vlastní nedokonalosti ve vlastních snech a neúspěších. V obou doufáme v lepší časy a vzýváme falešné ideály. Boha a jeho dobrotu na jedné straně, opilost na druhé. Výhoda hospod v dnešní době je, že se nemusí nikomu vracet. Pro mě za mě choďte si každý pátek do kostela, když vám to udělá dobře. Já radši půjdu na pivo vzývat přeci jen o něco menší a přijatelnější faleš to jest opilost.
