Dělá z nás COVID-19 lepší lidi?!

Lidé začínají hledat pozitivní stránky COVID-19. V tomto ohledu bych ráda připomněla úžasného psychiatra Viktora Frankla, který našel smysl i v pekle jménem koncentrák.

Tradiční ženská k plotně

Stávám se “lepší ženou”, respektive dokonalejší verzí hospodyňky, co má každý den navařeno a napečeno.  Muž se tváří spokojeněji, ač samozřejmě pokrokově prohlašuje, že o žádnou puťku domácí nestojí. Přes tato chrabrá, feministická slova se občas podivoval nad tím, že doma není ani ždibec teplé krmě do tlamy. Teď je! Oceň to, ale nezvykej si!

S bio eko mamkou jedině do přírody!

Také jsem konečně správnou matkou, která vodí dítě zásadně a pouze do přírody, nikoliv do zaplivaného centra, do kavárniček a jiných pochybných podniků. Neboť v Praze jsou lesy spíše malé než velké, hraje se speciální hra “potkej co nejméně lidí”. Je to docela záhul, to víte, pejskaři, matky s dětmi, běžci a všemožné další nezařaditelné existence… Skromně se pochlubím, že konečně v něčem vynikám, málokdy na někoho natrefím, ovšem prodírám se křovím, bodláčím a škrábu se většinou do nějakého nesmyslně strmého krpálu. Dítě má srandu, když spadnu. A že padám jak hruška dost často.

A hlásím první ulovené klíště! Až si uženu encefalitidu či boreliózu, tak prosím uveďte souvislost nakažení s COVID-19! Budu další nepřiznaná obětní ovečka.

Dceruška vzorně udržuje vztahy s matkou

Během svých túr de bahno a listí také pravidelně obšťastňuji svou matku napínavě vzrušujícími telefonáty. Kdy jí sdělím, že jsem opět venku, dítě opět zlobí, dítě opět nespí a ta korona nás, tzn. všechny slabé kusy, určitě zabije. Největší vzrůšo celého hovoru je informace, co dobrého jsem upatlala k obědu. Máma by určitě neusnula, kdybych jí neporeferovala, kolik brambor jsem oloupala a že teda příště už radši udělám rýži. Po bombastickém odhalení naší kuchyně již meleme pantem úplně o ničem asi třicet minut.

Poučená veřejnost je nejvíc

Jsem připravena na vše! Vážně, viděla jsem opravdu hodně katastrofických, apokalyptických snímků. Základní poznatek zní: vždycky je dobré umět rychle utíkat. A mít zbraň! Což v USA ostatně už dávno pochopili. Jenže tak nějak marně přemlouvám muže, aby si udělal zbrojní průkaz a pořídil nějaký drsný kvér. Také vím, že pokud na nás někdo shodí atomovku a my to náhodou přežijeme, tak se chci stejně radši oddělat skokem z činžáku, neboť umírat na ozáření je ta nejhorší možná varianta skonu. Muž si z našeho sledování filmů vyvodil také důležitý poznatek: nepouštět Edně žádný drasťáky, smrt každý berušky vyvolá hysterický pláč, aby po skončení bijáku začala se svou labilní agitačkou na téma zbraně.

Kdo nešije roušky, ten není

Stala jsem se tvůrčí bytostí. Jako mnozí další jsem se vrhla na výrobu roušek. Ovšem ty moje z utěrky, nesešité, zagumičkované jsou určitě nejhnusnější. Podle roušky poznáš kosa. Těšte se na články typu “Odhal pod rouškou svého životního partnera”. Já jsem se svým hadrem jasný propadák. Ale možná je dobře, že jsem v tomhle marná, neboť ten kdo šije, ten jede a nedejbože pokud někdo roušky prodává. Hyenismus! Muž si tedy roušky radši koupil u místní švadlenky (u certifikované šičky je ovšem platba namístě!), mou výrobu znechuceně odmítl, což znamená, že se svou hogofogo rouškou za stovku je asi lepší kos než já. Pche.