Zpověď o mém nudném bytí

Lze zjednodušeně říct, že pakliže vedu nudný život, tak napíšu nudný blog? Nelze! Pche, s něčím takovým se nehodlám smířit. Já přece zachytím i tu nejbanálnější věc s noblesní nadsázkou na zakázku! O plození, depresi, celulitidě.

Co se tedy urodilo v mé blogerské odmlce? Je to jasný, přišlo další dítě. Druhé, prosím. Úctyhodný výkon na někoho, kdo potřebuje spát dvanáct hodin a prohlašuje, že z celého dne je nejlaskavější usínání. Ráda prozradím, že druhé dítě je zdravé a krásné. Děkuji za optání.

Vypotila jsem druhou knihu. O umírání, depresi, kafi a LEGU DUPLO (jo, o té stavebnici pro dvouleté). Ono se může zdát, že to spolu navzájem vůbec nesouvisí, ale víte, že v LEGU DUPLO je takový set nemocnice už beznadějně vyprodaný? Takže figurky u většiny z nás umírají doma? No... a já vyprávím o umírání v bezpečí domova. SMRTABU se ten můj literární skvost jmenuje. Prásknu vám to: samozřejmě že to veledílo nikdo nechce vydat. Nebo asi takhle… Nakladatelství napíše, že si rukopis ponechá dva měsíce a pak sesmolí teprve odpověď. To mi přijde skoro jako kdyby rovnou na mě plivnuli a pravili: “nezájem”.

Jsem prý chodící celulitida. To mě zaujalo, protože jsem většinou povznesena nad podobnými matériemi a své nedokonalosti laskavě přehlížím. Ale když můj muž poslal fotografii mě a dítěte v plavkách svým kámošům, tak byla vyvolána značná “nechuť”. S buranským opovržením se mi dostalo zpětné vazby, že muži celulitidu nemají, neboť je hnusná. A tak teď muž trucuje a s kámoši se nebaví, což by mi mělo asi lichotit. Chápete, on se přece zastal mé hroudy rozkydlého tuku…

Pokořila jsem kolonku “návštěva s dítětem s nemocnici.” Ano, pětiměsíční byl s jistou banalitou v nemocnici. Jenže stejně se mi z toho chtělo brečet. Hystericky. Nedrsňácky. Jenže on neřval, měla jsem řvát já?!

Obdržela jsem poměrně hezkou řádku hezkých milých hejtů, že lidé s duševním onemocněním (tzn. teda i já) by se vůbec neměli množit. A já si přišla vždycky docela zdravě, až na pár léků a pár nehezkých psychických stavů… Tak se prosím, nemnožte, radši nikdo, protože víte, co vy máte za geny? Co těm ubohým nemluvňatům způsobíte? Víte to? Nevíte!

A některé věci se nemění. Dvouletá se stále bojí vysavače. Kafe je nejlepší přítel. Mamince volám každý den. Mobil se přitom nachází zásadně na divnejch místech. Ve zkratce. Rychle. Přísun banalit. Znáte to, “ty věčně zaneprázdněné matky na rodičovské dovolené”. Hezký víkend. Hejty, prosím, pošlete příště.