Občané ovládají stát pomocí voleb. Stát ovládá občany pomocí přerozdělování. V dnešní situaci má jednoznačně navrch stát a politici, kteří ho řídí. Zatímco občan volí jen jednou za čtyři roky a jeho možnost výběru je omezená či znemožněná rafinovaným volebním systémem (viz mé články o demokracii a stranokracii), stát vybírá na daních k přerozdělení téměř polovinu všech výdělků.
Stát obecně rád přerozděluje. Dává mu to moc nad občany. Za vlády komunistů bylo přerozdělování přímo státní doktrínou a základním principem i ve výrobní sféře. I když přerozdělování mezi firmami bylo výrazně omezeno (zůstávají podniky typu Českých drah, které pravidelně čerpají ze státního rozpočtu značné částky), zůstalo stále přerozdělování v mnoha sférách, ve kterých je potřeba ho zrušit, protože příjemci tohoto přerozdělování jsou rukojmími státu. Politici rozhodují o jejich příjmech a zneužívají toho při volebních kampaních. Typický příklad jsou důchody. Reforma důchodového systému je nanejvýš potřebná, protože hrozí, že v budoucnu současný systém nebude schopen důchodce vyplácet. Přitom důchody tvoří více než čtvrtinu toho, co státní rozpočet přerozděluje. Důchodové pojištění by mělo být z rozpočtu odděleno, aby politici nemohli příjmy z důchodového pojištění zneužívat k politickým cílům.
Obecně si myslím, že daňový systém by se měl maximálně zjednodušit. Daně jsou komplikované a jejich výpočtem, výběrem a kontrolováním se živí armáda úředníků. Složitý daňový systém navíc způsobuje časté pokusy o daňový únik, zvláště při současné vysoké úrovni celkové daňové zátěže.
Osobně bych navrhl nejprve zrušit majetkové daně. Jde o daň z nemovitosti, daň dědickou, darovací, daň z převodu nemovitostí. Je jasné, proč stát tyto daně vybírá - vybírají se dobře. Plátci jen těžko popřou, že něco mají nebo že něco zdědili. Tyto daně jsou ale poměrně nemorální - stát znevýhodňuje lidi, kteří něco vlastní. A zdaleka se to netýká jen nějakých boháčů, většina lidí má nějakou nemovitost - zahrádku, chatku, byt v osobním vlastnictví nebo domek. Takoví lidé nemusí být bohatí, platí ale ze svého majetku daň. Nouze je dožene k tomu, že musí svůj majetek prodat - a musí zaplatit daň z převodu nemovitosti. Do roku 2008 byla u nás dědická a darovací daň placena dokonce mezi přímými příbuznými. Nyní jsou aspoň tito lidé ušetřeni rizika ztráty rodinného majetku, když zemře jejich blízký. Přesto zůstávají tyto daně dále součástí naší legislativy a já si myslím, že by měly být zcela zrušeny. Státní rozpočet na nich nestojí, příjmy z těchto daní jsou poměrně nízké.
Mezi majetkové daně se řadí i silniční daň. Podle mě by bylo spravedlivější vybírat poplatky za používání komunikací pomocí spotřební daně na pohonné hmoty, která poměrně dobře vyjadřuje kdo kolik komunikace využívá i opotřebovává. Nicméně nežijeme v izolaci a přesun silniční daně do spotřební daně by zvedl ceny pohonných hmot nad úroveň okolních států, což by vedlo ke ztrátám z výběru této daně. Proto je podobné řešení bohužel prakticky těžko realizovatelné. Přesto si dovolím ve svých úvahách podobné námitky ignorovat, výmluvy, že kvůli vnějším vlivům je něco v současné době nerealizovatelné, by nám neměly zabránit v hledání lepších řešení.
Pokud se týče porovnání přímých a nepřímých daní, považuji nepřímé daně za po všech stránkách lepší. Především jsou spravedlivější. Platí je ten, kdo konzumuje. Kdo chce hodně konzumovat, musí víc zaplatit. Naopak přímé daně jsou demotivující, člověk pracuje a vydělává s myšlenkou, že čím víc vydělá, tím víc bude za to muset státu zaplatit. Nepřímé daně jsou dále snáze kontrolovatelné, administrativa kolem přímých daní ve formě daňových přiznání živí spoustu úředníků a daňových poradců. Daňová přiznání mohou sloužit mocenským složkám ke kontole občanů, otázkou je, jestli lze takový pohled do soukromí považovat za pozitivní v době, kdy se pokoušíme chránit před zneužitím i rodné číslo.
Myslím, že přímé daně jsou teoreticky do budoucna zcela zrušitelné a jejich propad lze nahradit jednak úsporami, jednak přesunem do daní nepřímých. Je mi sympatický návrh SSO na zrušení daně z příjmu fyzických osob, jakkoli jsem dosud neviděl konkrétní návrhy na jeho realizaci. SSO se pouze vyjádřila, že by dosud vybíranou částku ušetřila snížením výdajů. To je jistě ta lepší cesta, ačkoli pokud by se měla tato daň pouze převést na daň nepřímou, znamenalo by to navýšení nepřímých daní řádově o jednotky procent, takže nic dramatického a možná je to proveditelnější než škrty, které můžou vyvolat nejrůznější kontroverze.
Zvláštní kapitolou je u nás vztah daní a povinných pojištění. Myslím, že sociální i zdravotní pojištění ještě musí udělat další kroky k tomu, aby se skutečně pojištěními mohla nazývat. O potřebě postupného oddělení sociálního pojištění (a tedy důchodů) od státního rozpočtu už jsem psal. Zdravotní pojištění již bylo odděleno, ale pojištěnec vůbec nemá pocit, že se jedná o pojištění. Proč pojišťovny se svými klienty nekomunikují? Proč jim neposílají výpisy příjmů a čerpání jejich pojistky? Pokud je toto pojištění ze zákona povinné, měl by asi zákon nařizovat i podobné povinnosti pojišťoven vůči klientům.
Další daňovou úchylkou jsou koncesionářské poplatky. Zatímco kdysi mohly mít svůj smysl, neboť vysílání rozhlasu nebo televize zajišťoval stát a vlastnictví přístroje k zachycování tohoto vysílání bylo dobrým indikátorem, že se člověk tuto službu rozhodl využívat, dnes je tomu úplně jinak. Mělo by proto proběhnout redefinování smyslu státního rozhlasu a televize, redukce činnosti na státem požadovaný rozsah, a přímé financování ze státního rozpočtu.
Když shrnu tuto část úvah o daních, která se zabývá formou výběru daní, měl by být daňový systém jednoduchý (průhledný pro plátce a snadno kontrolovatelný bez potřeby nadměrného počtu úředníků), spravedlivý (netrestat lidi za to, že něco mají, nevybírat některé daně jen proto, že se vybírají snadno), měl by motivovat plátce k rozumnému chování (daň z příjmu demotivuje, daň spotřební odrazuje od zbytečného plýtvání), měl by být adresný (daň z pohonných hmot by měla jít na dopravní infrastrukturu, daň z alkoholu nebo cigaret na zdravotnictví). A především, neměl by být snadno zneužitelný k politickému vydírání.
(pokračování příště)
Daně a smrt I
