I když člověka zradí všichni ostatní přátelé, pes zůstává. I když se majetek rozplyne a sláva padne v prach, je v lásce stál jako slunce na nebeské dráze. Jediný, absolutně nesobecký přítel, jehož člověk může mít v tomto sobeckém světě, přítel, který se za žádných okolností nezachová nevděčně či zrádně, je jeho pes.
Psal se datum - 11.září 2013. Byla jsem objednaná s naší fenkou Sašou na veterinu. Ta dobrácká, pokorná Saša měla opět zdravotní problémy. Nelze se divit. Byla už postarší dáma, těšila se věku 10 let. Na veterině by už mohla mít protekci. Od mala trpívala na záněty uší. Vždy, když jsme se objevili se Saškou ve dveřích ordinace, pan doktor nás s úsměvem vítal a zaměstnanci si pamatovali jméno naší labradorky. Nechala si udělat veškeré zákroky bez použití náhubku. Byla nesmírně pokorná a milovala lidi. Pochopila, že jí chce pan doktor pomoci a nikdy se po něm nebo sestřičce neohnala. Saška se podrobila v roce 2009 operaci pro zhoubný nádor. Byla jí nabídnuta komplexní léčba. To znamená- po operaci chemoterapie a ozařování. Já sama jsem prošla stejnou léčbou a věděla jsem, jak je taková léčba pro pacienta náročná. Zvířata reagují na takovou těžkou zátěž stejně jako lidé. Proto jsme se rozhodli, že ji necháme důstojně dožít a podrobí se jen operaci. Lékaři nás upozornili, že fenka má před sebou jen pár měsíců života. Sašenka měla velkou vůli žít. Přizpůsobili jsme stravu a pohyb jejim možnostem. Bedlivě jsme hlídali, aby se nepřetěžovala a hlavně netrpěla bolestmi. Naši další zvířecí kolegové byli k ní velmi ohleduplní, jakoby cítíli, že Sašenka je na tom jinak než oni. Kocour Casy se choval slušně, nenapadal ji, čivava Miki byl učiněný gentleman.Venkovní kocourci k ní kolikrát přišli a lehli si po jejím boku. Dojatě jsme je pozorovali.
Začátkem září jsem si všimla, že se Sašce objevil v třísle velký útvar. Nereagovala bolestivě, ale mi bylo jasné, že nemoc udeřila s tou největší razancí. Ležela a já jsem ji hladila po hlavě. Upřela na mne své krásné, oříškově hnědé oči. "Neboj Sašenko, nenecháme tě trpět", pomyslela jsem si. Objednala jsem se s ní k veterináři.
Přišel ten den. S úzkostí jsem se dívala na hodiny, kdy budeme muset vyjet. Přišla 15. hodina. Opět jsem vstoupila se Sašenkou do ordinace pana doktora. Ten si prostudoval veškerou dokumentaci a následně prohlédl Sašenku. Nález se mu vůbec nelíbil, stejně jako mi. "Co navrhujete?", zeptal se mně. Klepal se mi hlas a do očí se draly slzy. "Pane doktore, Saška si užila už tolik trápení, já nevím, zda by měla sílu zvládnout ještě tento boj.Chci, aby odešla z tohoto světa důstojně." Pan doktor se mnou souhlasil a přímo se zeptal,jestli Sašenku uspíme. Jak těžké bylo rozhodnutí! Život Sašenky závisel nyní na mně. Během vteřiny mi proběhl před očima film. Jaké nervy jsme s ní měli když byla štěňátko, poté puberťák. Co jsem se nabrečela, když nám utekla na vycházce a nemohli jsme ji chytit. Někdy dokázala být tvrdohlavá, jako každá ženská. Oba jsme si s manželem říkali, "jestli nám to bylo třeba...". A nyní, co bych za to dala, aby se vše vrátilo a já tu nemusela řešit, zda Sašenka bude nebo nebude žít. Velmi těžké rozhodování a velmi těžká volba.
16.40 hod. Sašence pan doktor aplikoval injekci na zástavu srdce. Po několika minutách konstatoval smrt. Byla jsem s ní. Hladila ji po hlavě. Byla jsem ráda, že jsem se s ní mohla rozloučit. Pan doktor následně udělal prohlídku i v tlamě. Tam mi ukázal obrovský útvar, který by byl patrně také zhoubný. Rakovina si nevybírá a nikoho nešetří.
Je to velmi zvláštní pocit, když vcházíte na veterinu se svým psím parťákem a vycházíte po nějaké době sám, uplakaný a v ruce žmouláte vodítko. Už není více fenky Saši. Té, která nás milovala a my milovali jí.
V autě jsme si s manželem poplakali. Přesto si myslím, že jsme pro Sašenku udělali to, co by měl udělat každý člověk, který žije se zvířaty. Když se čas naplní,zajistit svému kamarádovi důstojný odchod na druhý břeh. Oni si to zaslouží. Sašenko, děkujeme Ti.
