Kolikrát jsem už takovou větu slyšela. Věnuji se ve své profesi několik let klientům, kteří onemocněli psychózou. A v drtivé většině jde právě o onemocnění, které známe pod názvem schizofrenie . K napsání dnešního zamyšlení mne přivedly názory lidí, kterým bylo odborným lékařem- psychiatrem diagnostikováno toto onemocnění. Nepůjde v žádném případě o odborný článek, ten má své místo v odborné literatuře. Já jsem se chtěla pouze zamyslel nad nelehkým osudem těchto lidí, ke kterým chovám úctu a pokoru. Jsou to oni, kteří mne učí pochopit jejich potřeby. Posuďte tedy sami, jak se mi zamyšlení podařilo.
Schizofrenie je duševní onemocnění, které postihuje přibližně jednoho člověka ze sta po celém světě.
Je třeba si uvědomit, že onemocnět může skutečně každý. Toto onemocnění je velmi nepříjemné mimo jiné také v tom, že se projevuje u mladých lidí. Setkávám se se studenty, kteří schizofrenií onemocněli pod vlivem trvalého stresu. Co si budeme povídat. Období zápočtů bývá u některých studentů právě příčinou jejich zhroucení. Mnoho učení, málo času, málo odpočinku a vysoké cíle, které si studenti dají. Ale stejně jako mladí lidé mohou onemocnět lidé středního věku i senioři.
Pravou příčinu vzniku schizofrenie neznáme. Pouze víme o faktorech, které se na vzniku onemocnění spolupodílí. Již zmíněný stres,náchylnost k nemoci /nikoliv nemoc sama/, ale i vliv prostředí, v kterém nemocný žije. Také události, které pacient během života prožil se mohou určitým způsobem podílet na vzniku schizofrenie.
A právě s klienty , kteří dojdou do našeho stacionáře si hodně povídáme o tom, co je přivedlo k odbornému lékaři- psychiatrovi. A našim hlavním cílem je, aby klienti získali náhled na onemocnění. Aby mu porozumněli. Někdy je to dosti těžké. Terapeut musí být trpělivý, citlivý, vstřícný, empatický a taktní. Velmi důležitý je vztah mezi terapeutem a klientem. Troufám si říci, že to je vlastně to nejdůležitější. Aby mi klient důvěřoval.
V podpůrných skupinových setkáních se věnujeme mimo jiné také tomu, jak se klientům s duševním onemocněním žije v naší společnosti a co by oni potřebovali od nás ostatních. Většina se shoduje na tom, že společnost není dostatečně informována o duševních onemocněních, kterých je celá řada. Velmi se jich dotýká také to, že když někde zabije schizofrenik jiného člověka, ve zvýšené míře o tragédii informují sdělovací prostředky.
Když se schizofrenikovi něco podaří, co by stálo za zveřejnění, nestane se tak. Klienti trpící schizofrenií si také myslí, že když by byla větší informovanost /například vzdělávací pořady o lidech s duševním onemocněním/, pak by se jich možná lidé méně báli.
Také by rádi pracovali. Jsou ve většině zajištěni invalidními důchody. Jejich částka je někdy spíše směšná, když si propočteme náklady na bydlení, stravu, léky, případně platbu za hospitalizaci. Nepatří mezi lidi, kteří by se práci vyhýbali. Ale když někde sdělí, že trpí duševním onemocněním, ve většině případů potencionální zaměstnavatel "zařadí zpátečku". Slíbí, že se ozvou, ale bývá to právě naopak. Klient se nedočká.
Lidé trpící schizofrenií nepotřebují soucit. Moc by si přáli, aby bylo na ně pohlíženo jako na plnohodnotné spoluobčany, kteří se " provinili pouze tím", že neonemocnělo jejich tělo, ale duše.
Náš tým, který se věnuje lidem trpícím duševními nemocemi není počtem velký. Snažíme se, aby byli u nás klienti spokojení, aby k nám měli důvěru. Prozatím se nám to daří.
A jak jsou na tom příbuzní a blízcí našich klientů?
Jim patří můj velký obdiv. Slyšívám od nich, že jsou postaveni před novou situaci. Mnohdy jsou zaskočeni. Nerozumí tomu, co se děje s jejich příbuzným nebo známým , který onemocněl schizofrenií. Někdy mívají pocit viny a stydí se před okolím. V našem stacionáři se s těmito lidmi setkávám a povídáme si o tom, jak mohou oni podpořit svého příbuzného či blízkého , který onemocněl touto nemocí.
V závěru zamyšlení se s vámi podělím o jeden emotivní zážitek. Pracovala jsem s jedním 37 letým klientem, který trpěl paranoidní schizofrenií. Byl zmítán trvalými bludy a halucinacemi. Po asi roční spolupráci se tento muž přestěhoval do Krnova do Domova se zvláštním režimem.
Jednoho dne zazvonil telefon a onen klient mi volal. Sdělil, že si pomalu zvyká v novém prostředí a že se snaží změnu zvládnout. Podpořila jsem jej. A on telefonický hovor ukončil větou:
"Sestřičko Hanko, já jsem vás měl moc rád a nezapomenu na vás."
No není to krásná odměna ? Pro mne určitě ano.
Přeji všem krásné dny a užívejte babího léta.
