Místo, aby si prostřelil hlavu, tak ji ještě strčí do televize

Deprivanti se vyskytují v každé společenské struktuře, v každé lidské skupině, dokonce i u zvířat. Podle různých pramenů jsou v populaci zastoupeni 4-10%. U politiků bude toto procento ale mnohonásobně vyšší. Proč? Protože politika je jednou z oblastí, kde se tito deprivanti mohou nejvíce realizovat.

Tento blog navazuje na předchozí článek „Kalné vody, to je jeho silná stránka“. Když jsem ve svých poznámkách hledal zajímavé postřehy jednoho známého psychologa o deprivantech v politice, jak už to bývá, papírek jsem nenašel. Podle Murphyho zákonů se objeví až po publikování blogu. Proto jsem se musel obrátit na internet. Původně to měla být jen okrajová poznámka. Ty informace byly ale natolik zajímavé, že z okrajové glosy se stal námět pro článek.

O těchto podivných lidech toho jde najít spoustu. Pokusím se vše zhustit, vytáhnout ty nejzajímavější věci a uvést i několik odkazů. Možná s překvapením zjistíte, že deprivanti nepůsobí jen v politice, ale i vy máte svého deprivanta souseda, hned za rohem. Nebo vašeho šéfa. Například i v mé blízkosti žijí dvě rodiny vykazující chování, které dále popíši. Já si původně myslel, že jsou „jen takoví trochu divní“ a oni to deprivanti.

Strohá definice deprivace zní: Strádání z nedostatku smyslových podnětů. Dlouhodobý nedostatek tělesných a psychických potřeb, dlouhodobý nedostatek mateřské lásky atp. Obecně řečeno, jde o ztrátu a nedostatek něčeho… To je dost povšechné, člověk si pod tím může představit cokoli a působí to téměř politováníhodně. Proto jsem hledal dál.

Jednu z nejvýstižnějších definic jsem posléze nalezl zde. Oproti obecným nebo odborně znějícím popisům je snadno srozumitelná:

Deprivanti jsou lidé bez citu a svědomí. Mají společné vlastnosti. Například podvádějí a lžou. Druhé lidi zneužívají. A když někomu ublíží, výčitky svědomí ani pocit viny nemají. Skvěle manipulují emocemi druhých lidí ve jménu nějakého druhu vlastního zisku - hmotného, mocenského nebo sexuálního. Jsou nezodpovědní a nespolehliví, nedrží dané slovo. Zákony jsou jim lhostejné, takže se často chovají kriminálně. Nedokáží se vcítit do druhého člověka tak, aby odpověděli na jeho potřeby a pocity, pokud nejsou stejné jako jejich vlastní. Rádi vstupují do bojů o moc. Víte-li o někom, kdo je nositelem alespoň tří těchto vlastností, pak jste se setkali s nositelem antisociální poruchy osobnosti neboli sociopatem.

Otázku, proč jsou takoví, zkoumají psychologové již delší dobu. Příčin je několik: špatné geny, poškození mozku, špatné dětství, hyperaktivita, zneužívání, vliv společenských poměrů jako je chudoba apod. Většinou se jedná o kombinace více příčin. Vyskytují se ve všech rodinách, neplatí, že jen v těch sociálně slabých. Jinými slovy, jsou přítomni ve všech sociálních vrstvách.

Mezi kriminálníky zavřenými za násilnou trestnou činnost, tvoří jejich podíl 20-50% (studie z USA). U žen je tato porucha asi pětkrát méně častá, než u mužů.  Deprivanti se vyskytují zejména mezi politiky, policisty, v armádě, v soudnictví i v církvi, prostě všude. IQ mívají lidé z těchto profesí vysoké. Bývají vzdělaní a nepostrádají šarm a kouzlo osobnosti. Snaží se dosáhnout mocenské a politické špičky. Bývají zdatní rétoři, umí hrát a předstírat, ale zejména lhát a manipulovat s lidmi.

Mají velkou touhu něco ničit. Deprivant je neúplný psychopat a hlavně touží po moci. Je to pro ně droga, udělají pro ni všechno. Jsou schopni žít třeba i asketicky – jen když tu moc mají. Bývají atraktivní, přitažliví, není to na nich na první pohled vidět. Jen dobrý pozorovatel si všimne, že tam něco nehraje, že něco není v pořádku.

Kmotr Mrázek v policejních odposleších mluvil o současném prezidentu Zemanovi (nazýval ho Mlha – asi podle dýmu cigaret): "Mlhovi peníze nic neříkají. Mlha tak akorát chleba se sádlem a tři okurky, a aby ho lidi měli rádi." Zeman se tím zejména v prezidentské kampani chlubil. Opravdu je to důvod k chlubení? Existuje zde totiž podezření, že se jedná o psychologickou klasifikaci deprivanta tak, jak uvádí předcházející odstavec.

Stejně zajímavé jsou i postavy, kterými se Zeman odjakživa obklopuje. Dříve Šlouf, nyní Mynář, Nejedlý a další kontroverzní lidé z podnikatelského prostředí. Jako by mu na tom nezáleželo nebo úplně ztratil empatii, jak je to normálním okolím vnímáno. Což je také jeden z rysů charakterizujících jednání deprivanta.

Známý psychiatr profesor Voráček prohlásil: "Proti psychopatovi existuje jediná obrana. Utečte!"

Další kapacita, profesor Koukolík, bude ještě o něm řeč, zase varoval: "Deprivanti mívají tendenci sdružovat se do koalic!"

Deprivanti, jak vyplývá z předchozích charakteristik, nejsou schopni empatie. Zde nelze nevzpomenout na slova ombudsmana Varvařovského, který v jednom z rozhovorů vládu Nečase označil za nejvíce asociální. Poznal to jednoduše. Po schválení „prolidových“ zákonů a opatření vždy prudce vzrostl počet lidí, kteří se dostali do životních potíží a obraceli se na jeho úřad. Takže vláda deprivantů? Jedním z nejhorších byl exministr Drábek z TOP 09. Hrdinských činů spolu s trestně stíhaným náměstkem Šiškou vykonal spoustu, máme je ještě v čerstvé paměti.

Deprivantům se dobře daří nejen v Česku ale i v ostatních postkomunistických zemích východní Evropy. Ta slova o koalicích deprivantů nejsou planá, méně úspěšný deprivant se jako poradce pověsí na úspěšnějšího kolegu deprivanta. V jedné internetové diskuzi byl za tento typ deprivanta označen poslanec Benda z ODS. Zkuste si sami odpovědět, s kým to tento skoro JUDr. z Plzně pekl…

Podle profesora Koukolíka je nejčastější příčinou deprivantství trauma způsobené tím, že dítěti chybí v kritickém věku kolem deseti měsíců kontakt s matkou. Někdo se jako deprivant narodí, někdo se jím souhrou nepříznivých okolností stane. Nejde o nemoc v pravém slova smyslu, ale o defekt, který se odchyluje od běžné společenské normy.

MUDr. Koukolík dělí deprivanty na dva typy: defenzivní deprivanti (jsou vlastně obětí společenského systému a až tolik za to nemůžou) a ofenzivní deprivanti (ti dokáží v každé situaci dosáhnout svého, druhý člověk pro ně není partnerem, ale pouze prostředkem, jak dosáhnou vlastních cílů).

Boj s deprivanty je těžký. Bojí se jen jedné věci a tou je, že přijdou o moc a následně o peníze a majetek. Že o nich média negativně píší, pranýřují jejich nemravnost a nezákonné konání, to jim nevadí. Kolik takových deprivantů bylo již médii vláčeno? Kolik ostudných kauz bylo zveřejněno? Mraky. Normální člověk by si řekl, že to není možné ustát. Ale oni znovu lezou na veřejnost místo toho, aby chodili kanály…  Zde máte vysvětlení. Toto deprivanta absolutně nerozhodí, toho se nebojí. Je to jeho povahový rys a současně jej lze i podle toho identifikovat. Místo, aby si prostřelil hlavu, tak ji ještě strčí do televize a dělá, jakože nic.

Profesor Koukolík dále pokračuje ve své klasifikaci: „Přibližně čtvrtina lidí s antisociální poruchou osobnosti jsou psychopati v úzkém anglosaském slova smyslu. Existuji dva druhy psychopatů. Úspěšní a neúspěšní. Ti neúspěšní sedí v kriminálech, ti úspěšní sedí v čele správních rad.“

V jednom rozhovoru MUDr. Koukolík (MOZEK JAKO DŮKAZ) stručně popisuje strukturu lidského mozku takto:“ … lidský mozek, zejména jeho kůra, je nejen nejsložitější systém ve známém vesmíru, ale také nejplastičtější. Pod vlivem vnitřních a zevních podnětů se celoživotně staví, dostavuje a přestavuje. Už skutečnost, že si tu povídáme, staví ve vašich mozcích stovky milionů nových spojení - vznikají metaforicky řečeno nové neuronální mapy. Máme za to, že tyto "neuronální mapy" - stovky miliard spojů mezi nervovými buňkami - jsou v mozku milovaného dítěte zcela jiné, než v mozku dítěte nemilovaného nebo zneužívaného. Jestliže se tyto mapy udrží, žijí svým vlastním životem. Jejich nositel se pak na základě jejich činnosti nějak chová. Samozřejmě, že se uplatňuje dědičnost i další, velmi složité vlivy.“

Prostě a jednoduše řečeno: existují padesát let staré modely, které jasně ukazují, co se může stát s dětmi poškozenými v raném vývoji. Část z nich se během života bude stahovat do sebe a část z nich bude agresivnější, než je průměr. To znamená, že neuronální mapy a neuronální systémy v hlavách těchto dětí jsou postaveny odchylně. Jejich "přestavba" je obtížná.

Deprivanti jsou lidé, kteří z biologických, psychologických nebo sociokulturních důvodů nedosáhli lidské normality nebo o ni přišli. Projevuje se to výrazněji v citové, než v intelektuální oblasti. Ve vztahu k normalitě jsou lidé v různém rozsahu "nepovedení" nebo "zmrzačení", nikoli nemocní.

Tito lidé, zvláště jejich ofenzivní typy, mají tendenci vrhat veškeré své úsilí na získání moci a majetku a na manipulaci jinými lidmi. Deprivanti mívají tendenci sdružovat se do koalic. Ničí vyšší, diferencovanější citové a morální hodnoty. Destruktivita je někdy jejich základní životní program.

Otázka: Jak je možné, že někteří lidé nevědí, co je strach? Je to tím, že jim nefunguje část mozku, kde se tvoří emoce?

Odpověď: Krajní sociopatické osobnosti, jako jsou chladnokrevní vrazi, vypadají, že vůbec neprožívají. Tito lidé jsou vlastně bio-psycho-sociálně odlišní. Předpokládá se, že jejich neschopnost prožívat strach a výčitky svědomí souvisí s odchylnou stavbou a funkcí čelních laloků a dalších částí mozku.

Jak je z popisu profesora Koukolíka zřejmé, jde o poruchy a neopravitelná poškození mozku. Teď si představte, že jeden politický deprivant potřebuje vyřídit druhého. Kam až může být schopen zajít? Má-li dost silný motiv, nezastaví se před ničím.

Z tohoto úhlu pohledu je „povolání politik“ nebezpečnější, než „povolání kaskadér“. Nebo víte o tom, že by se kaskadéři mezi sebou navzájem a ve velkém stříleli? U socanů se z toho pomalu stává tradice. Proto tolik usilují o ministerstvo vnitra?

Další otázkou zůstává, kolika poctivým politikům se podaří překonat bariéru základních organizací a postoupit ve stranické hierarchii výše. Moc jich asi nebude, deprivanti je dál nepustí.  A i kdyby, potom na ně číhá další nebezpečí – sláva jim stoupne do hlavy a začnou se chovat podobně jako deprivanti, o kterých je tento článek. Ať zvolíte, koho chcete, dříve nebo později z něj stejně bude deprivant. Nebo se tak bude chovat. Řečeno s nadsázkou, žádný poctivý politik v Česku existovat ani nemůže. A pokud si to o sobě myslí, je to jen proto, že nepadl do zorného hledáčku prokurátora Ivo Ištvana…

MUDr. František Koukolík, DrSc., primář patologie Fakultní nemocnice v Praze-Krči a vědec, který se přes třicet let věnuje výzkumu lidského mozku.

Na těchto stránkách naleznete videa přednášek profesora Koukolíka a další odkazy. Jsou to věci zajímavé, bohužel časově náročné:

Vzpoura deprivantů (video; délka 1:15:04) - http://www.youtube.com/watch?v=vZSjJ4QKjls

Esej o stupiditě (video; délka 1:24:05) - http://www.youtube.com/watch?v=Cvy5lJSHE5Q

Psáno pro ePortal.cz