Lemra líná a první sníh

Jsem lemra líná. To neskrývám. Tento rok napadl první sníh minulou sobotu. Někdo jej vítal, jen lemry líné ho proklínaly, a tak se prozradily.

Mám zvláštní sousedku. Vždy čeká na první sněhové vločky jako cikáni na sociální dávky. Již s příchodem podzimu je neklidná. Z počátku jsem se domníval, že se chystá odletět na koštěti do teplých krajin spolu s různým teplomilným ptactvem. Bohužel se tak celé roky nikdy nestalo, a tak tato pilná drbna drbe a pomlouvá i v zimě. Její neklid však vždy pramenil z něčeho jiného.

Ona je zamilovaná! Do mého dalšího souseda. Platonicky a beznadějně. Chce mu být stále nablízku. V zimě, i v létě. A tak, když roste tráva, zamilovaná sousedka ji stále seče. Každý den, někdy i dvakrát denně. Ona seče, i když tráva není.

Jednou mě na zahradě vyděsila až k smrti. Spatřil jsem oblak prachu, který se řítil směrem k mé osobě. Vypadalo to, jako když se valí horda Mongolů na malých konících, aby plenila a drancovala nebohé křesťany. Jen zvuk sekačky mě uklidnil – to přece nemohou být Mongolové nebo Tataři. To budou naši od Mountfielda.

A taky jo. Jak oblak prachu sedl, vynořila se z něj ona nebohá osoba. Ze zoufalství již sekla úhor, protože v jejím okolí nezbylo ani stéblo trávy. Tomu říkám totální řešení otázky trávy na zahradě. Nekompromisně a nemilosrdně. Jak mě spatřila, to jsem již prchal, stačila ještě zavolat „Péééééjsku“. Nebylo to na mě. Při sečení ráda pouští ven pejska (pořádného vlčáka), aby ho mohla peskovat, a tak na sebe ještě víc upozorňovat objekt své touhy.

Láska je mocná čarodějka. Někdy je mi souseda, který je terčem útoku oné zamilované ženštiny až líto. On se snaží kontaktu vyhýbat, ale marně. Srdci neporučíš. Ani v zimě. A takový sníh, to je panečku záminka, jak uvádět v pokušení bližního svého. Záminkou ke společenskému setkávání s hrablem v ruce, je sníh.

Tu sousedku nemám rád. Díky jejímu sněžnému teroru nezůstane ve sféře jejího zájmu ušetřena jedna jediná sněhová vločka. Je to stejné jako v létě, jen místo trávy hubí sníh. Masově. Ani jedna vločka si před ní není jistá svým životem. Možná by na ni Santa Claus měl vypsat mezinárodní zatykač. Ničí kouzlo Vánoc a mezilidské vztahy.

Díky její zimní hyperaktivitě má lenost v otázce sněhu tak ještě více vylézá na povrch. Můj chodník před domem je zasněžený – ať se obec stará – ten její se leskne dlažebními kostkami. Já se stydím, sousedka triumfuje. Tak vypulírovaný chodník nemá nikdo v širém okolí. Ona uklízí chodník, který nemusí, ale i to je jí málo.

Když zmasakruje sníh na obecním chodníku, vrhne se do uklízení sněhu na silnici. Nevymýšlím si. Když skončí i s ním, začne další sníh vyvážet odkudsi z domu. Že by ho skladovala v ledničce? Prostě vyváží odkudsi kamsi hory sněhu. A když je hotova i s tím a objekt její tužby dosud nevylezl, její boj se sněhem přeroste do čtvrtého stádia.

Začne již neexistující sníh na chodníku znovu zametat. Že tam žádný není? Nevadí. Ona ho vidí. Většinou ale stačí jen tři předchozí postupy a sousedka se dočká a vyhraje. ON se objeví! Hlad donutí skrývajícího se souseda konečně vylézt a nakoupit si něco v blízkém obchodu. Láska zvítězila nad sněhem i sousedem. Jí stačí jen letmé setkání. Je to dojemné. Láska je krásná věc a kvete i mezi vločkami sněhu.

Já to mám mnohem jednodušší. Jelikož soused není můj typ, nemusím na obecním chodníku zametat sníh, nesmyslně s ním manipulovat a vystrkovat při tom všem na souseda svůj zadek. To mi ušetří spoustu času.

Jsem ale vystaven velkému morálnímu vydírání. Představte si, jak po chodníku kráčí rozvážní Moraváci. Jde se jim lehce a svižně, dokud se nedostanou před náš dům. A už je slyším: „Vidíte ho, lemru línou, ani chodník si neupraví. Co ten chlap dělá?“ Tak tu na té Hané „žijem“, jak tvrdí jedno místní rádio.

Z druhé strany mám naštěstí sousedy stejné krevní skupiny. Jsou to také lemry líné a proto si jich velice vážím. A je jich osm rodin. Celá bytovka. Ti na chodník nesáhnou, stejně jako já, co je zima dlouhá. Jedině to mě drží nad vodou. Je nás takových víc a nestydíme se za to. Jinak bych se hanbou propadl při srovnání mého přírodního a sousedčina sterilního chodníku.

Mít za souseda bláznivou drbnu je na pováženou. Mít za souseda zamilovanou bláznivou drbnu je na odstěhování se.

_{Foto: predskolaci.cz; topzine.cz}