Zaujala mne glosa Adama Maršála „Velké vánoční překvapení“ na stránkách Seznamu.cz, v níž její autor tvrdí, že tradice jsou často jen idealizovaná paměť. Jde o sníh o Vánocích - o který vlastně vůbec nejde.
On v závěru své glosy totiž píše to nejdůležitější, oč mu od začátku šlo: totiž že (a teď cituji:)
„… jmenování nové české vlády nejde rychle ani hladce, také není žádné překvapení. Každá čudla přece ví, jak lstivý a umanutý je žralok v zámeckém akvárku. Přesto jsme doufali, že si vládu nadělíme dřív než pod stromeček. Po posledních zprávách z Lán to ale mnohem spíš vypadá na ty bílé Vánoce.“
Já se nechci vyjadřovat k tomu závěru.
Rád bych však vzpomenul na svá dětská léta, kdy ten sníh – a to i na pražském sídlišti, kde jsem vyrůstal - každoročně byl. My jsme mezi paneláky měli dětské hřiště; já byl capart, ale starší kluci z domu každou zimu tohle hřiště kropili (v sedmdesátých letech minulého století vyšel kubík vody, jestli jsem to správně dohledal, na zhruba 10 haléřů) – a bruslili jsme od prosince do února. Obuti v patřičné sportovní výzbroji jsme chodili z bytu! Nebyla domácnost, kde by brusle chyběly! Ve všech sklepích našeho sídliště pak také sáně. Boby – ty umělohmotné – teprve začínaly, patnáctiletí borci sjížděli strašnické svahy na prkně opatřeném železy ze starých bruslí.
Od skončení školního dne do pozdních večerních hodin jsme řádili na kopečku nad paneláky (udělat domácí úkoly jsme tak často nějak nestíhali – dlužno podotknout, že naši kantoři nám to tak trochu i tolerovali), abychom přišli domů zmrzlí jak rampouši. Totálně promočení.
Vzkaz panu Maršálovi:
Nejde o idealizovanou paměť, nejde o podobenství s Ladovými obrázky. Ony takové zimy – v šedesátých, sedmdesátých letech minulého století opravdu byly! A fakt to není zase až tak dávno. Pamatuje si je víc než desetina lidí této země!
Pan Maršál ale ne!
