Kolega bloger, pan doktor Martin Hatala, napsal blog, na nějž jsem měl v úmyslu reagovat v diskusi pod jeho příspěvkem. Jen se mi to tam nějak nevešlo.
VZTAH LÉKAŘ – PACIENT O TOM, NA CO JSTE NEJSPÍŠ NIKDY ANI NEPOMYSLELI
Já s vysokoškolskými tituly zápasím odjakživa. Je fakt, že jsem všechny své lékaře oslovoval jako „pane doktore“, „paní doktorko“, a to s jedinou výjimkou, když jsem vstoupil kdysi do ordinace specialisty ORL, jímž byl můj někdejší spolužák ze základní školy. Vůbec jsem nevěděl, že je doktor… „Nazdar Aleši…“
Jako šéfredaktor našeho městského zpravodaje jsem byl v minulosti postaven před těžko řešitelný problém (byl v podstatě jen grafického rázu, ale byl zásadní), kdy mi do časopisu přispívali různí lidé třeba i ze zastupitelstva, přičemž jeden z nich byl (já změním jeho jméno…) PhDr. Ing. Mgr. et Mgr. Václav Skočdopole. Grafická podoba zpravodaje byla pak nastavena tak, že na stránkách byly dva sloupce textu, přičemž jestliže jsem pod příspěvek chtěl dát jeho podpis i s tituly, tak se mi to do toho sloupečku prostě nevešlo. Nebo to prostě vypadalo blbě. A tak jsem zvedl telefon, panu zastupiteli jsem zavolal a zeptal se ho, jestli by měl problém s tím, kdybych ho jako autora příspěvku uvedl bez titulů. Smál se, „samozřejmě to udělejte, nemám s tím nejmenší problém“. Jenomže když jsem podepisoval Václava Skočdopole bez jeho doktorských, inženýrských a magisterských vědeckých hodností, nemohl jsem tak podepisovat ani všechny ostatní. A to byl malér, neboť jedna paní bakalářka se nesmírně dusila, že před svým jménem nemá Bc. Skončilo to na jednání zastupitelstva, kam jsem byl jako odpovědný redaktor městského zpravodaje předvolán, abych se k tomuto svému zásadnímu pochybení vyjádřil. Tady jsem to vysvětlil, což přijali všichni vyjma výše uvedené bakalářky, která se cítila pravděpodobně pokořena.
Když můj táta získal titul doktora (a tehdy to nebylo jen o vystudování vysoké školy, musel obhájit i nějakou rigorózní práci – tituly automaticky po absolutoriu VŠ získávali pouze lékaři a inženýři), nepoužíval ho, nehonosil se jím, pořád to byl jen Alexander Ďuran. Vysvětloval mi, že je to tak trochu o obyčejné skromnosti.
Zkusil jsem si tátu „vygůglit“, jedinou zmínku o něm i s uvedením jeho doktorského titulu jsem našel ve zpravodaji HLAS HRUSIC (2/2007), který informoval o úmrtí svého chataře.
A pak ještě jedna vzpomínka: když jsem pracoval v Dopravním podniku hl. m. Prahy, a. s. a publicisticky jsem se tu angažoval, byl jsem zvyklý, že na centrále firmy v Praze na Sokolovské bylo na každé ceduli u každé kanceláře uvedeno jméno jejího majitele, zcela samozřejmě se všemi tituly. A tady se to inženýry jen hemžilo… a pak jsem prodělal tu zkušenost, že když se pro Prahu začaly připravovat ve Škodě Transportation nové nízkopodlažní tramvaje (14 a 15 T – u obou jsem stál od jejích výkresů, přes prototyp až po první jízdu na regulérní tramvajové trati v plzeňských ulicích…), dostal jsem se v Plzni na vedení firmy. Cedulky u kanceláří pochopitelně nechyběly, nicméně u žádné nebyl uveden titul. Ptal jsem se na to „nějakého“ Pavla T., což byl tehdy projektový manažer tramvají pro Prahu, který se jen usmál a vysvětlil mi, že tady si na to nehrají. A já jsem vůbec netušil, že mluvím s inženýrským gigantem, který studoval po celém světě.
Závěrem si dovolím říci, že si nesmírně vážím všech, kdo na nějaký titul dosáhli. Protože já jsem neměl tolik vůle, sebedisciplíny, ochoty učit se, abych vysokou školu dokončil.
