Zpravodajství o sdílených koloběžkách: je to asi fantastická věc. Zůstane ale pouze u názoru, neboť jde o stroj, na který bych nikdy nenastoupil.
Ze dvou důvodů:
- V první řadě by to bylo pod mou důstojnost, neboť jsem na koloběžce jezdil, když mi bylo pět nebo šest let. Byla mezičlánkem mezi tříkolkou a jízdním kolem. Našel jsem ve svém archivu dokonce fotografii, na níž pózuji se slečnou Novákovou z vedlejšího domu:
Nebyla to tehdy, pravda, koloběžka elektrická, nějakým způsobem však hovořila o zvládnutí rovnováhy, jež je pro jednostopé vozidlo záležitost nezbytná, nicméně byl jsem tehdy rozverné dítko, ještě vůbec ne teenager… prostě vidět mne na koloběžce – jakékoli – někdo dnes, propadl bych se hanbou.
- V řadě druhé tato moderní vychytávka vyžaduje vlastnictví placatého, chytrého telefonu, jehož prostřednictvím lze za poskytnutou službu zaplatit a který já tvrdošíjně odmítám vlastnit. Mám telefon úplně blbej, tlačítkovej, přičemž i na něm zarputile odmítám psát SMS zprávy (natož je přijímat, protože je bez brejlí sice horko-těžko napíšu, ale určitě nepřečtu), a tak rafinovaně tvrdím, že telefon je od toho, abychom se verbálně domluvili, písemně je to úplně k ničemu.
Tedy, chtěl-li bych se na sdílené koloběžce uprostřed noci, tedy v hluboké ilegalitě, projet, nemám šanci. Z důvodů ani ne tak osobních (byl bych skryt hlubokou temnotou...), ale především technických, jak jsem výše popsal.
Můj obdiv patří tedy všem těm, kdo na tenhle ďábelský stroj vlezou a projedou se – a vím, viděl jsem je v reálu, že to často jsou lidé nikoli výrazně mladší mne. Nemám tušení, na kolik ta legrácka vyjde, nicméně to asi není podstatné. Sdílené koloběžky jsem viděl v Praze, u nás v Kryrech takovou vychytávku nemáme. A protože mi manželka poslala před nedávnem fotografii, jak jedno takové parkoviště sdílených koloběžek na Praze 10 vypadá, a vlastně proto celý tento článek píšu, vyhledal jsem si firmu, která v Praze tyto mašiny provozuje. I dočetl jsem se na jejích stránkách, že ten, kdo jejich koloběžku použil, má povinnost fotograficky (mobilem) zdokumentovat, jak ji zaparkoval. Protože i jejich parkování má svá pravidla.
Tak, jak mi přeposlala moje manželka fotografii jednoho z parkovišť z Prahy, kde se stará o mojí nemocnou maminku, to určitě vypadat nemá. Nemyslím si, že by takto sdílené koloběžky odhazovali ti, kdo je použili. Žádná vichřice se nekonala! Spíše je skolila nějaká veselá mládež, někdo, kdo sdíleným koloběžkám absolutně nepřeje, nebo kořalečník, který se v povzneseném stavu potácel ze svého podniku.
Problém je ale jinde: „Dvacet minut jsem se dívala z balkónu na ten velmi frekventovaný chodník,“ řekla mi do telefonu moje paní, „a za těch dvacet minut se nenašel nikdo, kdo by jednu koloběžku vzal za řídítka a postavil jí. Všichni je pracně překračovali…“
Něco to o nás asi vypovídá. A lichotivý to nebude! Co si myslíte vy?
