Chápu, že býti členem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky není ani tolik práce, jako především poslání. Tedy bude-li půl roku chybět, nic tak zásadního se nestane.
Zaměstnavatelem Jana Farského je Česká republika. Na jeho místo vypsala výběrové řízení, jež je nazýváno volbami, on je díky svým kvalitám, díky svým vizím úspěšně absolvoval. Získal tak jednu ze seslí na lukrativní adrese na Malostranském náměstí našeho hlavního města, teď je na významných šest měsíců opouští. Jde rozvíjet dál svou profesní kariéru.
Já jsem si bláhově myslel, že jeho profesní kariéra spočívá v práci v Poslanecké sněmovně… zjevně nikoli.
Vzdal se funkce předsedy poslaneckého klubu STAN – poměrně logicky, protože z USA by jej jen těžko řídil – prostým poslancem se stotisícovým platem se však rozhodl zůstat. Sice se dušuje, že na klíčová jednání PS kdykoli přiletí, otázka ale zní, jestli to stačí.
Udělat něco podobného já, tedy pracovat (a já to teď přeženu) jenom občas – (a teď nepřeháním) spíš skoro vůbec, bez skrupulí by se mnou jakýkoli normální zaměstnavatel zametl. A kdyby mě tak moc potřeboval, že by mne nevyhodil, určitě by mě za to, že nedělám, neplatil.
Víte co, mně toho Petra Fialy jako premiéra začíná být skoro líto… protože v naší kotlině už dávno přestala platit ta okřídlená rčení, že bez práce nejsou koláče nebo kdo nepracuje, ať nejí.
Na vládu, která funguje měsíc, je to ale setsakra brzo!
