Jak to, že ještě žiju?

Jsem téměř senior. Dobrovolně se téměř nepohybuju, o sportovních aktivitách tak nemůže být vůbec řeč. Jím nezdravě, kouřím cca dvacku denně a piju pivo. Jsem očkovaný proti kovidu - a stále jsem!

Přežil jsem reálný socialismus. Pro mnohé zcela neuvěřitelné. Banány nebo mandarinky jsme měli sice jenom skromně, ale stovku za kilo třešní jsme dát nemuseli nikdy. Jako děti jsme je naloupily na zahrádkách sousedů i na pražském strašnickém sídlišti, přičemž jejich bodří majitelé nadávali spíš kvůli plotu, přes který jsme (pochop - při loupeži…) musely lézt, než kvůli samotnému ovoci. O tom, co stála jablka nebo hrušky i v „drahé“ prodejně Ovoce a zeleniny (když to můžeš mít někde z cizí zahrady), vůbec nemluvím. V sezóně jsme melouny jako malí nechtěli ani vidět. Kilo stálo pod jednu korunu a my jsme měli zalepená ústa a plivali pecky po celé léto. Řízky jsme doma smažili na sádle. Nikdy jsem lepší řízek nejedl!

Přežil jsem dobu, kdy byly v (černobílé) televizi dva programy. Kdy jsme neměli telefon, o mobilu vůbec nemluvě. Nebyly počítače, nebyla data, fotografie se sdílely prostřednictvím vzájemných návštěv s náhledem do rodinných alb.

Přežil jsem prezenční vojenskou službu. Bylo to šílený, nicméně s odstupem času říkám, že to svůj význam mělo: minimálně v tom, že jsem si během těch dvou let (a bylo to dlouhý…) uvědomil, že stejně jako tady mi i v mém budoucím – především profesním – životě budou většinou velet (nebo mne jako mí nadřízení povedou) lidi, kteří jsou podstatně blbější než jsem já sám.

Vyplnilo se to do puntíku!

A nakonec (nechci zdržovat dlouho) jsem přežil i očkování proti kovidu. Osobně, alespoň když čtu některé ze sofistikovaných příspěvků i na tomto blogu) to považuji za svůj největší životní úspěch.