O nedokonalé touze po dokonalosti

Philip Yancey říká, že ztrátu víry v něco či někoho vyššího lidé pociťují jako vakuum a vynahražují si ji uctíváním náhradních idolů – herců, zpěváků, sportovců, sexu. Ale je celkem pravděpodobné, že je to obráceně: že prostě lidé musí někoho nebo něco uctívat a někoho napodobovat, protože je to jejich přirozenost. Když se podívám na stánky s časopisy, drtivá většina jich nabízí drby o hvězdách a hvězdičkách, politicích, sportovcích, modelkách, misskách, boháčích. S oblibou se pořádají nejrůznější soutěže, vyhlašují ceny, sestavují žebříčky. Hledání, napodobování, epigonství, pinožení, oslavování, zbožňování, následování, módní výstřelky, jarmark povrchnosti. Člověk má někdy pocit, že se lidi zbláznili. Ale je to opravdu jen marnost nad marnost?  Možná za tím vězí něco racionálního a užitečného.

O nedokonalé touze po dokonalosti

Adam s Evou byli vyhnáni z ráje proto, že si mysleli, že mohou stanovovat pravidla místo Boha.   Philip Yancey

Podle Ericha Fromma byla ovocem ze stromu poznání, za jehož pozření byl člověk vyhnán z ráje, možnost volby mezi dobrem a zlem. V podstatě se obě myšlenky (Frommova i Yanceyova) od sebe neliší. Člověk se chová jako Bůh (a jak by neměl, když je podle bible stvořen k obrazu božímu?), ale je značně nedokonalý, a proto často páchá zlo. A přitom člověk po dokonalosti touží, a to i ten nejskromnější, je to základní lidská vlastnost. Že ne? Že skromný člověk o žádnou dokonalost nestojí? Ještě se k tomu vrátíme.

V každém případě jedním z důsledků, ale možná i příčinou pozření plodu ze stromu poznání byla právě lidská touha po dokonalosti, jak ostatně v podstatě praví i P. Yancey. Nutno ovšem poznamenat, že dokonalost je často v představách nedokonalých lidí - jak jinak než nedokonalá. Jak vypadá dokonalý člověk? Existoval takový? Snad ano – Kristus. Ale podle evangelií byl Ježíš sice syn člověka, ale zároveň i syn Boží. Ponechme stranou, zda skutečně, podle legendy nebo jen v jistém smyslu. Zatím to vypadá tak, že má-li být člověk dokonalý, nemůže být jen člověk. Ale pokud by platila zmíněná třetí varianta, tj., že Kristus byl synem Božím jen v přeneseném smyslu slova a že přece jen byl pouze člověk, pak je tu přece jen jistá šance, i když velmi ojedinělá.

Kristus řekl „Já jsem Cesta“ a tím je řečeno vše. Kdo ho bude následovat, byť by byl sebeskromnější, ten se vydává na cestu k Bohu, a tedy k dokonalosti. Jak se to komu daří, to už je jiná věc. Aby to bylo trochu snazší, spěchají člověku na pomoc zástupy andělů a jiných bytostí nebeských, proroků, svatých, kněží. Svatí nebyli vždycky svatí, leckdy to byli původně pěkní hříšníci, ale díky svým činům, kterými osvědčili své následování Krista, za něž byli týráni, mučeni a připravováni o život, byli a jsou podle církve římskokatolické vzory hodnými následování.

Tak se stalo i to, že patronem Zemí Českých se stal Svatý Václav, který byl zbožný a bohužel i ústupný, a proto byl zavražděn z popudu svého mocichtivého bratra. Církev katolická stavěla celkem pochopitelně výše zbožnost než silnou vládnoucí světskou ruku, a tak jsme jako národ získali své poněkud nešťastné předznamenání. Češi zajisté zdaleka nebývali v historii národem ústupným a holubičím a nelze je podezírat z toho, že si svatého Václava zvolili za patrona pro tuto jeho a zároveň svou vlastnost. Ironií dějin se posléze stalo, že národ český je – v rozporu se svým patronem - jedním z nejateističtějších na světě. Svatý je i Jan Nepomucký, který zřejmě přišel o život ne pro údajné a oficiálně prezentované odmítnutí vyzradit zpovědní tajemství královny Žofie, za což byl utopen a posléze svatořečen, nýbrž kvůli politickým intrikám. Prohlašování smrtelníků za svaté tak zhusta sloužilo a slouží církvi římskokatolické jako politický akt. Zkrátka, ani svatí, vzdor legendám, které je přizdobují nadpřirozenými vlastnostmi a osudy, nejsou dokonalí; jejich svatost určují jen nedokonalí lidé. Ale co naplat, vzory vždycky byly a vždycky budou žádoucí.

Philip Yancey říká, že ztrátu víry v něco či někoho vyššího lidé pociťují jako vakuum a vynahražují si ji uctíváním náhradních idolů – herců, zpěváků, sportovců, sexu. Ale je celkem pravděpodobné, že je to obráceně: že prostě lidé musí někoho nebo něco uctívat, protože je to jejich přirozenost. Řekové měli nejen svůj Olymp se všemocnými bohy. Měli i další kategorie idolů k uctívání: hrdiny, kteří byli obdařeni nadlidskou silou, chytrostí, statečností a dalšími schopnostmi. Mnozí z těchto hrdinů byli alespoň polobohy, potomky bohů a lidí – to na důkaz jejich mimořádnosti. Hrdinové jsou uctíváni patrně všemi národy; snad každý nějakého má. Uctíváni jsou úspěšní vojevůdci, kteří svému národu vydobyli kus světa. V Římě, v Istanbulu, v Ulan Bátaru, všude v metropolích bývalých světových říší visí mapy s vyznačením území, která jim dočasně patřila; jedno, kolik lidských životů to stálo. Jak by asi vypadalo, kdyby v Berlíně vystavovali mapu s územími, kterých, rovněž dočasně, dobyl Hitler? I komunisti měli své idoly, modly a hrdiny: Marx, Engels, Lenin, Stalin, Meresjev, Koševoj, Fučík, Šverma…

Avšak nestačí ani množství skutečných či domnělých hrdinů, jsou tu ještě pohádky a pověsti. Tak naši národní hrdost posilují hrdinové jako Bruncvík, Bivoj, Horymír, hloupý Honza a další. Vždycky byli ctěni velmoži, zejména ti nejbohatší. Povinná úcta a poslušnost se prokazovala vládcům a jejich dvoru. Šlechta valem ztrácí na významu, svatí už také netáhnou, a tak se pozornost obyčejných smrtelníků soustředí na nejrůznější celebrity. Lidé si zkrátka musí stavět piedestaly a na ně vyzdvihovat idoly, modly, je to jejich přirozenost, jinak to asi nejde; ale má to svůj hluboký smysl. Velice mě udivuje pantheon církve římskokatolické. Křesťanství zdaleka není monoteistickým náboženstvím. Uctívá hned svatou trojici, ale to nestačí. Ještě se přibírá Panna Maria, jejíž kult leckde předčí i svatou trojici. Uctíval ji i osvícený papež Jan Pavel II. a patrně celé Polsko a je svatou osobou, která se zjevuje nejvíce. Zajímavé je, že ke zbožštění panny Marie došlo až roku 451 na koncilu v Efezu; až potud to byla jen obyčejná žena. Zajímalo by mě, jestli se zjevovala už před tímto datem. Zástup katolických svatých je úctyhodný; každý z nich má svůj referát a někoho ochraňuje. Myslím, že jich je víc, než měl či má leckterý národ pohanských bůžků. Kostely se nemohly stavět jen tak, bylo zapotřebí sehnat do základů ostatky někoho ze svatých. Ale to se za modlářství nepovažuje. Ostatně těch ostatků bylo často mnohem víc, než mohlo po svatých ostat.

Když se podívám na stánky s časopisy, drtivá většina jich nabízí drby o hvězdách a hvězdičkách, politicích, sportovcích, modelkách, misskách, boháčích. S oblibou se pořádají nejrůznější soutěže, vyhlašují ceny, sestavují žebříčky. Množství časopisů nabízí krásné ženy, více či méně odhalené, mužné a svalnaté chlapy. Čtenářům a divákům se předkládají idoly sexuální, osob úspěšných ve všech oblastech lidské činnosti, oblíbených více či méně, ale hlavně těch nejvíce viditelných. Aby jich nebylo málo, uměle, hystericky a zejména kasovně úspěšně se vytvářejí různé superstars a vyvolení. To všechno je kšeft, který využívá lidské malosti toužící po velikosti a idolech, a sám často rovnou idoly vytváří.

A tak máme stále, na co se koukat. Jeden šampionát za druhým. Profesionální sport, protože dnešní laťky se už nedají překonávat amatérsky. Udělování oskarů, zlatých globů, lvů, medvědů, cézarů, palem. Vyhlašování nejoblíbenějších herců, zpěváků, skupin, sportovců, missek, moderátorů, objevů roku, autorů, šarmantních osobností, Čechů. Nejrůznější soutěže, např. o fotografii nejkrásnějšího miminka. Nobelovy ceny v mnoha kategoriích, u nás Česká hlava. Žebříčky nejbohatších firem a osobností. Top tens písniček, pořadí filmů podle tržeb. Knihy nejbizarnějších rekordů.

Člověk má někdy pocit, že se lidi zbláznili. Povrchnost povyšovaná na ideály. Proč? Asi proto, že se jednak skutečných ideálů nedostává, jednak se vkus přizpůsobuje masám, protože masy za to všechno masově platí. Ale ono to funguje obousměrně: masám se implantuje levný vkus, který se dá snadno a levně donekonečna obměňovat a draze prodávat. Kolotoč povrchnosti a kšeftu. Ale nemůžu si pomoct, za tím vším je, byť groteskně deformovaná, dezorientovaná a bezradná - přece jen touha po dokonalosti. Totiž, jak pro koho bezradná – určitě ne pro ty, kteří si na tom všem mastí kapsy.

Vyprávěl mi jeden bývalý motocyklový závodník, že odjíždět ze závodů domů bývá někdy nebezpečnější než závod sám. Mnozí diváci se při odjezdu ze závodů cítí být tak trochu závodníky. Při odchodu z kina, kde jsem kdysi shlédl slavný western Sedm statečných, zářili mnozí plešatí muži nově nabytým sebevědomím. Někdy mi dost vadí, že hrdinkami a hrdiny filmů bývají krasavice a krasavci, i když – málo naplat, taky se na ně rád dívám. Ale to patrně drtivé většině diváků nevadí; naopak, zřejmě to tak chtějí. Herci a herečky tak představují spíše sexuální vzory než postavy ze života.

A co pranýřovaný sex a jeho předváděči? Samozřejmě, že je to hlavně kšeft. Ten je postaven na přirozené síle patrně nesilnější lidské motivace (o penězích nemluvě), ale také na absenci, na něčem, čeho se mnohým lidem nedostává. Jak to - nedostává? Drtivá většina konzumentů komerčního sexu, až na výjimky (puberťáci, osamělí, devianti – přece jen to asi nebudou ojedinělé výjimky) přece neabstinuje, skoro každý nějaký ten sex má. Má, ale často je to bída a utrpení. Manželský sex bohužel, neoživován virtuálně, případně in natura, by dost často vedl vlivem stereotypu u mužů k impotenci a u žen ke ztrátě zájmu. Příčiny vedoucí ke stereotypu v sexu jsou jistě zajímavé a poučné, leč jsou už dost mimo můj námět. A tak, je mi líto, musím konstatovat, že virtuální sex je záslužný. Kde by byla ženská krása nemotivovaná polo či zcela obnaženými kráskami v časopisech, filmu a televizi? Že je to diktát mužů a otroctví žen? Ano, souhlasím - do jisté míry. Ale kdyby ženský svět ovládly feministky, lidstvo by vymřelo. Ostatně v době, kdy přijít do jiného stavu, donosit a porodit zdravé dítě, je čím dál obtížnější, není dodatečná sexuální motivace tak zcela od věci; spíš bych řekl, že je to známka vitality lidského rodu. Jiná věc je ovšem míra vkusu či nevkusu, ale koneckonců - to už je věc soukromá, i když bohužel taky komerční.

Móda je ukázkový způsob hledání a napodobování. Vzdor nejrůznějším bizarnostem je to otázka zkoušení nových a opakování úspěšných vzorů. A vlastně ve všem lidském konání jde o módu v nejširším slova smyslu. Móda panuje v architektuře, v tanci, ve vědě (dnes za všechno lidské konání mohou geny; zapomíná se jaksi, že prvotní je úspěšné konání a zakódování v genech je až druhotné), v řeči mluvené i psané (v ní se s oblibou používají módní, často dotěrné i nesprávné výrazy, hlavně že jsou v módě), v destinaci dovolených, v karoseriích aut (dík módě automobilů se mi často daří zařadit dobu, v níž se odehrává nějaký film, dřív než mé ženě). Dav se žene za tím, co se mu prezentuje jako nové, a napodobuje. Hledání nového a napodobování má lví podíl na takzvaném pokroku. Nakonec zůstane jen to, co se osvědčilo, co je užitečné a potřebné. Ostatní bude odhozeno jako staromódní balast. A že toho bude požehnané množství.

A tak mi nezbývá, než vyjádřit dík za lidské hledání, napodobování, epigonství, pinožení, oslavování, zbožňování, následování, módní výstřelky - i když mi to všechno velmi často jde hodně na nervy. Neboť megatuny balastu budou odvrženy a lidé se posléze vrátí k několika zlatým zrnkům, o něž rozmnoží svůj poklad pro další generace.