O dobru a zlu v člověku, o emocích a svobodě

Pan doktor František Koukolík, neuropatolog a autor vynikajících esejů, se v jednom svém eseji zamýšlí nad příčinami zabíjení lidí lidmi. Říká, že člověk je jediný tvor, který zabíjí jedince svého živočišného druhu ve velkém měřítku. Co je vlastně příčinou tohoto odsouzeníhodného jevu, který provází celé dějiny lidstva až dodnes?

O dobru a zlu v člověku, o emocích a svobodě 

Kde je nejméně svobody, je touha po moci největší   Podle J.S.Milla

Pan doktor František Koukolík, neuropatolog a autor vynikajících esejů, se v jednom svém eseji zamýšlí nad příčinami zabíjení lidí lidmi. Říká, tak jako mnozí, že člověk je jediný tvor, který zabíjí jedince svého živočišného druhu ve velkém měřítku. Mezi živočichy je prý zabíjení soudruhů výjimkou (dovolte, prosím, abych zde slovo soudruh použil v tomto původním smyslu). Podrobně zkoumá, zda je lidská psychika patologická a z toho důvodu odpovědná za vzájemné zabíjení; dochází k závěru, že nikoliv. Jakožto renomovaný neuropatolog je k takovému tvrzení jistě povolán a není důvodu o tom pochybovat. Nakonec dochází k myšlence, že příčinou zabíjení lidí lidmi je hloupost lidských skupin, které to dovolují nebo způsobují. Slyšel jsem ten esej v rozhlase a necituji doslovně, za což se omlouvám.

Výjimečností vzájemného zabíjení lidí si nejsem tak jist. Pokud vím, třeba pavouci jsou kanibalové a mravenci zabíjejí jiné mravence. Nevím, jestli ti druzí mravenci jsou příslušníky stejného živočišného druhu, protože těch mravenčích druhů je snad deset tisíc, možná i mnohem víc. Ale to není rozhodující; zabíjejí je masově jakožto rovnocenné teritoriální konkurenty. Některé živočišné druhy, jako třeba právě hmyzí, jsou vybaveny relativně účinnými zbraněmi, které jim zabíjení umožňují. Ale ať už jde o jakýkoliv živočišný druh, stále jsou to jen kusadla, zuby, drápy, rohy, kopyta, jed apod. Jed se zdá být strašnou zbraní, ale jeden had nebo štír asi neuštkne protivníky svého druhu, pokud je sám ke svému jedu rezistentní. Zkusme vyjmenovat potenciální důvody zabíjení soudruhů: kanibalismus, teritoriální konkurence, soupeření samců o samice, soupeření o nadvládu.

Pokud jde o sexuální konkurenci, jestliže jeden samec přemůže druhého, nemusí poraženého soka zabít. Postačí, když slabší uzná vítězovu převahu a přenechá mu samici nebo harém. Protože se reprodukují schopnější samci, individuální přírodní výběr funguje. Ostatně i zabíjení mužů v boji o ženy bylo vždycky spíše výjimkou. Pokud se týká kanibalismu, nemůže se nikde příliš rozšířit, protože dotčený druh, kmen, skupina by zanikly. I lidský kanibalismus meziskupinový snad již zanikl. Některé živočišné druhy žijící ve skupinách soupeří o teritorium. Jestliže se podaří jedné skupině vytlačit konkurenční skupinu na volné teritorium, nemusí ji zlikvidovat - pokud takové teritorium existuje. Faktem ovšem je, že někteří primáti žijící ve skupinách, své soupeře zabíjejí. Moc si to neumím představit, protože dovedou použít jako zbraně zubů a ti inteligentnější nanejvýš náhodně nalezených klacků či kamenů: ani toto zabíjení nebude masové. Šimpanzi zabíjejí ve velké přesile, nejraději utlučou jednoho jedince. Ale v každém případě tu jde o skupinový přírodní výběr. Přežije ta skupina, která si dokáže vydobýt teritorium s dostatkem potravy a současně taková, která má nejschopnějšího vůdce. A tady už analogie s člověkem existuje - a velká.

Žádný živočich kromě člověka si nevyrábí nástroje ani zbraně. Takový meč, luk, kuše, katapult, to jsou zbraně, kterými se dá skolit množství protivníků, nemluvě o použití střelného prachu a dalších stále geniálnějších vynálezech. A pouze to je přesně ten důvod, proč se žádný živočišný druh, kromě lidí, navzájem nehubí v masovém měřítku. Jsem si jist, že kdyby některý živočišný druh, žijící ve skupinách a bojující o obsazená teritoria nebo o postavení ve skupině, uměl vyrábět a používat zbraně umožňující snadné zabíjení, neváhal by pobít, zajmout, ovládnout konkurenci. Opět jeden z důsledků požití ovoce ze stromu poznání, řekl by pan Fromm. Pokud vím, žádný jiný tvor kromě člověka z ráje vyhnán nebyl. Představte si, jak by se asi k sobě chovali třeba jen psi, kteří jsou na sebe jako psi (co chvíli se někde servou) a kteří mají přísnou hierarchii ve smečce - kdyby měli a ovládali střelné zbraně. Vzpomeňte si, jak zcela bez motivu, jen pro zvrácené potěšení člověka, zápasí spolu na život a na smrt kohouti, které člověk vybavil ocelovými ostruhami, aby si víc užil.

Právě v den, kdy vysílali v rozhlase Koukolíkův esej, shodou okolností mluvil pan profesor Höschel o filozofu Karlu Popperovi a mimo jiné o jeho myšlence o nezbytnosti svobody, která jediná a důsledně uplatňovaná je schopna zabránit despocii. V podmínkách skupinového přírodního výběru bylo patrně v rané historii u lidí despotické ovládání skupin nástrojem a nejspíš i podmínkou jejich přežití. Zemřít pro krále bylo ctí. Kdo ví, kde až ta raná historie končí, ale dnes je despocie bezúčelným atavismem a přináší jen ovládání, nespravedlnost, násilí, nesnášenlivost, zabíjení.

Šovinismus a fanatismus patrně povstaly z emocí, které kdysi sloužily rovněž skupinovému přírodnímu výběru. Dnes už jsou také jen atavismem, ale bohužel i vynikajícím nástrojem zneužívání lidských skupin k prosazení moci. Jako jedna z nejhorších variant se ukazuje spojení náboženského fanatismu (či ideologie) se státní mocí. Ale dnes už je u člověka evidentně atavismem sám skupinový přírodní výběr: nemůže už fungovat - skupinové bariéry začínají s postupující globalizací padat. Jeho důsledkem by byl zánik celých, ne-li všech skupin. Funkci přírodního výběru přebírá kooperace skupin; prosperují ty, které dokážou spolupracovat.

Právě důsledné uplatňování svobody je způsob, jak bránit lidským skupinám v jejich – možná hlouposti, na kterou tu byla panem Koukolíkem vznesena stížnost – ale spíš v přežívání negativních živočišných skupinových emocí, které pomalu, až příliš pomaloučku, ale přece jen, v globalizovaném světě mizejí.

A ovšem i zde platí Buddhova moudrost: Kořenem všeho zla je nedostatek poznání.