Tento článek je pokračováním eseje "Jak je to vlastne s tím manželstvím" z 27.4. http://dufek.blog.idnes.cz/c/335092/Jak-je-to-vlastne-s-tim-manzelstvim.html , který byl vybrán do rubriky "Zaujalo nás"
Jak je to vlastně s tím manželským sexem
Vyprávěla mi kdysi má choť o jedné své známé. Ženy si s oblibou povídají o svých intimnostech. Muži to drtivou většinou nedělají, a když, nedá se jim moc věřit. Tak tedy ta její známá, vdaná, středního věku a poněkud prostorově výraznější, jak se dnes říká, vyprávěla mezi ženami, že její manželský sexuální život je víc než uspokojující. Při těchto slovech se jí zamžily oči a naskočila jí husí kůže; ta prý jí naskočí vždycky, když si na svůj manželský sex vzpomene. Více říkat netřeba. Ledaskdo závistivě vzdychne – tedy hlavně muži… Jsou ovšem i ženy, kterým naskočí husí kůže při vzpomínce na manželský sex z opačného důvodu.
Když si má choť přečetla úvod mého posledního eseje Jak je to vlastně s tím manželstvím, totiž že ten nešťastník, o němž je tam řeč, musí po dvou letech manželství pěstovat „samoobsluhu“, mávla jen rukou. Schází se občas se svými kolegyněmi a – jak jinak – dámy si občas povídají o tom, jak je to s jejich sexuálním životem, totiž spíše než o něm, hlavně o svých mužích či partnerech. Tyto dámy už mají dost životních zkušeností a jejich názor je nezanedbatelný, podle mé ženy víceméně jednotný. Jejich partneři si jich po většinu času nevšimnou, teprve až si vedle ženy lehnou, vyžadují sex, po němž hned usnou. Ztratili invenci a fantazii, nenosí svým partnerkám květiny a drobné dárky, nepředcházejí si je. Jejich sex je stereotypní. Jsou sobečtí, myslí jen na sebe a ženu neuspokojí. Nejsou čistotní, nedodržují hygienu. Jsou nevěrní, dívají se po mladších. A kdo ví, co všechno ještě si ty dámy mezi sebou povídají. Která žena by stála o takový sex?
Také jsem, dokonce od žen, vyslechl zkazky o ženách a jejich přístupu k sexu. Například o ženě, která zcela odmítá manželský sex a svému muži doporučuje, ať si najde nějakou jinou, ochotnou. Jiná žena hrubě píchala svého muže, ležícího v posteli, násadou od smetáku do hýždí a říkala mu: Abys věděl, jaký to je.
Vracím se tímto článkem ke svému nedávnému eseji Jak je to vlastně s tím manželstvím http://dufek.blog.idnes.cz/c/335092/Jak-je-to-vlastne-s-tim-manzelstvim.html , a toto je vlastně jeho pokračováním. K tomu předchozímu mi napsal poznámku čtenář pan Kouba. Cituji: Málokdo chápe, že sex je jedna z nejdůležitějších životních potřeb. Pro dobrou pohodu v manželství je sex velice důležitý. Partneři jsou jeden druhému v náručí, v tom nejbližším slova smyslu. Je to jediná příležitost. Ano, muži mají větší potřebu těchto intimních chvil, a žena, která je muži odmítá, si koleduje. Jistě, i ta MÁ by si zasloužila po 40 letech manželství medaili, neboť se drží hesla: "Musíš, i když se ti nechce". To platí pro oba partnery a pracuje to. Musíte si myšlenku na "radovánky" vnutit. Když to dokážete, budete překvapeni. Celonoční řádění nechte puberťákům. Pro nás starší stačí čtvrthodinka.
Originální názor a neodvážím se ho komentovat, pan Kouba jistě ví, co píše.
V moudrých knihách typu Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše Allana a Barbary Peaseových je hezky popsáno a zdůvodněno, jak a proč jsou muži a ženy v mnoha ohledech tak rozdílní. Často to vypadá, že jde o dva živočišné druhy. Zajímavé ale je, že – pokud se týká sklonů k sexu - v určitém období si bývají velmi podobní a může to trvat i hodně dlouho, tedy tak dlouho, dokud spolu ti dva chodí. A co je ještě zajímavější, jakmile se, třeba po léta trvající známosti, vezmou, najednou se jejich sklony k sexu začnou lišit. Ne ve všech případech, jak jsme viděli, ale často. Proč ta změna? Mohou za to ženy, muži, oba?
Ve snaze o nestrannost začnu u mužů. Muži si po nějakém čase po svatbě přestanou svou vyvolenou předcházet, ochabnou v dávání dárků a květin nebo na to vůbec zapomenou, přestanou své ženě říkat, jak jí to sluší, berou ji jako samozřejmost, v sexu značně ubude jejich snahy o její získávání. A očekávají pravidelný sex, proto se přece ženili. Ten problém je asi tak starý jako instituce manželství. Ovidius říká o mužích: Toto však brání mít v horoucí lásce své ženy, neboť se slučují s nimi, kdykoli zachce se jim. Přestanou ženu dobývat, protože jim patří, což je ovšem omyl; žena, ač vdaná, muži patří jen pokud sama chce; je svobodný člověk, poskytovat sex musí svobodně jako za svobodna. Špatně řečeno: žena nemá sex poskytovat, ale věnovat se mu a užívat si ho… Je opravdu těžké dobývat vlastní ženu, ale ona to očekává, nepochopí tu změnu, která se stala s jejím miláčkem.
Ani ženy nejsou bez viny. Opět musím opisovat sám od sebe, a sice z eseje O dávání a přijímání http://dufek.blog.idnes.cz/c/201382/O-davani-a-prijimani-aneb-mit-a-nemit-a-taky-trochu-o-stesti.html , kde se píše: … každý, kdo skutečně miluje, chce dávat víc, než přijímat. A přesně to tak sladce rozdírá srdce a přesně v tom je začátek konce. Ve vztahu většinou ženy dávají víc než muži. Snad proto, že jsou citlivější, možná proto, že jsou svým založením a rolí více orientovány na rodinu a na vztahy. Ale v tom se skrývá zrada: jsou tím pádem krátkozraké a sobecké. Ne, nespletl jsem se - ony myslí jen na svou potřebu dávat, ne na mužovu; v podstatě na uplatnění svých citů. A muži zase brzy dávat zapomenou. Zapomenou, jak je těšilo nosit ženě květiny, obletovat ji, získávat si ji. A proč ji taky získávat, když ona jim svou lásku dává tak jako tak a nic od nich nechce? Anebo chce, ale jen slovně: „ty už mě nemáš rád“, což není k ničemu, tím projevy lásky nevyvolá, tím svého muže nanejvýš zahanbuje. Nakonec muž ani lásku své ženy nepřijímá, obtěžuje ho, protože sám žádnou nedává. A přitom i muž potřebuje dávat a být přijímán. Koneckonců je tak anatomicky i fyziologicky ustrojen. Potřebuje dávat a často to ani neví. Kdo nedává, nemiluje...
Něco tu ale nehraje. Proč se ti dva vlastně vzali? Jestliže to nebylo z vypočítavosti, kvůli majetku, rodině apod., pak se nejspíš brali proto, aby mohli být bez zábran spolu. A spolu bez zábran chtěli být proto, že se mají rádi a chtějí se milovat. Ať je láska jakkoliv vznešená záležitost, jejím základem je sexuální život, to mi nikdo nevymluví. Láska bez sexu funguje možná po osmdesátce a možná nikdy. Pokud tedy nefunguje jejich sex, nemůže fungovat jejich vztah. Běžný život, plný starostí existenčních, o děti, o zdraví, o práci, o majetek nakonec způsobí, že na to nejdůležitější ti dva, kteří se měli rádi, zapomenou. A stereotypní sex zatlouká hřebík po hřebíku do rakve jejich vztahu.
Je tu řešení? Asi jedině spojit síly a domluvit se, mluvit o tom, nemlčet. Společně nedovolit, aby se to nejdůležitější ze vztahu ztratilo. Jeden to sám zvládnout nemůže. Je nutno udělat si čas a spolu to rozebrat, co komu vadí, co by si přál a jak to udělat. Jestliže se ti dva mají rádi a stojí o sebe, určitě najdou cestu, jak se dostat k sobě blíž a zabránit rozpadu vztahu. Dokud ještě nenastal, dokud nerezignovali a nesmířili se s jeho erozí. Nemluvit spolu o tom a neřešit to, to je začátek konce.
