Vy budete chtít něco podepsat? Tak to tedy ne

Zažil jsem zajímavou příhodu s policií a několika spoluobčany. Díky tomu jsem si uvědomil, jak strašně jsme jako národ lhostejní k problémům jiných.

Jeden večer tohoto týdne začal v naší ulici obcházet baráky feťák. Snažil se dostat do jednotlivých vchodů, ptal se lidí jestli mu půjčí zapalovač atd. Dokud jen obcházel, nikdo si ho moc nevšímal. Pak ho však nepustili do jednoho vchodu domu naproti nám a tento feťák rozbil skleněné dveře.

To už bylo na mne moc, říkal jsem si, kdo asi ty dveře zaplatí a co když toho v ulici navíc poničí ještě více. Zavolal jsem na 112 a oni poslali hlídku PČR. Hlídka nám přijela pomáhat a chránit asi po 15-ti minutách (máme to na velkou služebnu asi 5 minut pěšky), takže feťák byl už dávno pryč.

Musím hlídce přiznat, že se chovala velmi profesionálně, všechno si vyslechli, zazvonili i na sousedy a lidi z domu, vzali si na nás na všechny kontakty a začali ho hledat. Ještě před odchodem říkali, že jim asi přijede pomoci hlídka městské policie. Myslel jsem si, že nemají šanci a už jsem ani nepředpokládal, že by situace nějak pokračovala.

Najednou však přijel policista ze zmiňované hlídky, že ho opravdu našli a zda by ho někdo mohl identifikovat. Říkal jsem, já ho klidně identifikovat budu, ale viděl jsem jen oblečení, byl ode mne přes silnici. Pokud to stačí, jdu tam. To prý až tak nestačí. Vzpomněl jsem si, že sousedka s ním přímo mluvila. Zašli jsme za ní. A zde nastala ta zmiňovaná situace.

Sousedka rovnou povídala: „Jasně, já jsem ho viděla, vím kdo to je, já jsem ho viděla už několikrát“, ale ve chvíli, kdy ji policista požádal zda by mohla potvrdit, že je to zmíněný mladík, kterého chytili, mimochodem prý ho chytili jak se snažil dostat do dalšího domu, tak paní začala: „A Vy to budete chtít jako podepsat? Tak to ne, nezlobte se, to ne. Já nechci být nikde zapsaná a uvedená. Kdekoli v evidenci nechci být, nezlobte se, já ho vlastně až tak neviděla …“. Musím říci, že jsem byl v šoku. Nakonec přišla ještě jedna sousedka, která s ním také mluvila a ta s policistou odjela mladíka identifikovat.

V tu chvíli jsem si uvědomil tu lhostejnost k cizím věcem, ten strach, abych náhodou nemusel být odpovědný za své činy. Vždyť jistě každý z nás by byl rád, kdyby byl poškozován jeho majetek, kdyby někdo zavolal PČR a pokud by chytli viníka tak také, aby byl spravedlivě potrestán. Avšak, byl by každý z nás ochoten udělat to samé pro někoho jiného? Nebo to jsme opravdu došli tak daleko, jak mi jedna známá povídala, že: „U nás je teď taková lhostejnost, že kdyby ti dceru znásilňovali na zastávce, tak se raději všichni otočí“? Já pořád doufám, že ne, ale po této situaci o tom začínám pochybovat.