Jsou chvíle, ve kterých se jedince citelně dotýká ekonomický a společenský systém, ve kterém žije. Hledání pracovního uplatnění je jedním z nich. Následující text proto není jen osobní zpovědí, ale zároveň zamyšlením se nad přesahem společenského systému do osobního života jedince.
Nevědomost
V červnu 2011 jsem po osmnácti letech skončil školní docházku. Po maturitě jsem byl přijat ke studiu politologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a po pěti letech studium řádně dokončil. Na četné otázky mého okolí „Co budeš dělat?“ jsem během studia odpovídal jednoduše: „Nevím, něco v administrativě.“
Je pravdou, že v průběhu školní docházky jsem se budoucím uplatněním skutečně hlouběji nezabýval. Užíval jsem možnosti studovat to, co mě baví, kterou mi rodiče poskytli. Naučil jsem se anglicky a rusky, udělal si řidičský průkaz a – čemuž se dnes nevyhne nikdo – osvojil si práci s počítačem. Tyto dovednosti mi ve spojení s vysokoškolským vzděláním dávaly pocit „konkurenceschopnosti na trhu práce“, jak se s oblibou uvádí. Kdybych jen byl věděl, jak jsem se mýlil!
Protože škola mě upřímně bavila, nenásledoval jsem své spolužáky, kteří místo na přednášky chodili na osm hodin denně do práce a pak si stěžovali, že nemají čas učit se na zkoušky. Většina z nich vykonávala zaměstnání, o němž jsem předpokládal, že se jím i já budu jednou zabývat: pomocné administrativní práce asistentů a asistentek.
Peníze jsem si při studiu vydělával zpočátku různými brigádami, později na vysoké škole doučováním anglického jazyka. Tak jako se mi hlásili noví zájemci o výuku angličtiny, budou se hlásit i zaměstnavatelé s nabídkami administrativní práce spojené s využitím cizích jazyků, myslel jsem si.
Klid a absenci hlubšího zájmu o budoucí uplatnění navíc posilovala skutečnost, že drtivá většina nabídek práce požaduje středoškolské vzdělání s maturitou. Budu-li se s vysokou školou ucházet o pracovní místo pro středoškoláka, dostanu přednost, domníval jsem se.
Procitnutí
Vzhledem k tomu, že nemám správné kontakty na správných místech (strýčka na ministerstvu), začal jsem po měsíci prázdnin hledat práci standardním způsobem – na internetu. Každý den jsem pročítal všechny inzeráty zařazené v rubrice „administrativa“ na hlavních českých portálech. Mé nároky přitom nebyly nikterak vysoké: práce na plný úvazek na pracovní smlouvu, ideálně s využitím angličtiny, platově lehce pod republikovým průměrem. Většina mých odpovědí proto směřovala na inzerátu typu: „asistent/ka s aj“, „referent“, administrativní pracovník“, „pracovník zákaznického servisu“, „asistent back office“, apod.) Na vybrané inzeráty jsem aktivně odpovídal a zároveň vyvěsil svůj životopis na několika stránkách s inzercí pracovních míst.
Na většinu svých dopisů jsem obdržel stejnou odpověď: „na základě pečlivého prozkoumání všech obdržených životopisů jsme se rozhodli dát přednost jinému kandidátovi“. (V lepším případě; v tom horším se nikdo neozval.)
Již v srpnu jsem absolvoval několik pohovorů a od září jsem měl alespoň jeden pohovor týdně. Brzy přišlo nepříliš příjemné procitnutí.
Většina pohovorů měla podobný průběh: pozdrav, vzájemné představení, popis pozice, projití životopisu a doplňující otázky z obou stran. Všechna výběrová řízení měla ovšem stejný výsledek: přednost dostal jiný kandidát.
Kritické okamžiky
Brzy jsem vypozoroval několik kritických okamžiků, jež vždy rozhodly o mém neúspěchu při výběrových řízeních. Kupodivu to nebylo poznání kvality mého mluveného projevu, jenž není zcela bez vad, které mě však doposud výrazněji neomezovaly.
Prvním kritickým momentem bylo vždy zjištění, že jsem skutečně čerstvým absolventem. Kritičnost tohoto okamžiku působí o to komičtěji, že jsem se většinou ucházel o pracovní místa, která byla výslovně určena absolventům. Mé zaváhání při nedůvěřivé otázce: „A to by opravdu byla vaše první práce na hlavní poměr?“ mě vždy zaručeně knokautovalo. Zanedlouho jsem zjistil, že cennější než znalosti jsou zkušenosti a že žádný zaměstnavatel v soukromém sektoru si netroufne stát se tím, kdo mi ony zkušenosti poskytne. Zároveň jsem si zpětně uvědomil prozíravost mých někdejších spolužáků, kteří namísto do školy chodili do práce.
Zmínkou o soukromém sektoru se dostávám ke druhému kritickému okamžiku. Totiž, že státní místa se na trhu práce nenabízejí. Před Vánocemi jsem již odpověděl na více než dvě stě inzerátů a absolvoval přes dvacet pohovorů, z nichž pouze dva se týkaly práce ve státním úřadě či státním podniku. Jak jsem se dozvěděl od některých šťastnějších spolužáků, pracovní místa na státních úřadech jsou standardně přidělována přátelům a známým stávajících zaměstnanců v rámci dobře propracovaného klientského systému, do něhož je bez výše zmíněného „strýčka“ prakticky nemožné proniknout.
Další slabinou se ukázalo být moje vysokoškolské vzdělání. Osobně si nemyslím, že bych se po maturitě naučil z praktického hlediska něčemu novému, a proto mi přišlo logické ucházet se o místa pro středoškoláky. Ne tak mým potenciálním zaměstnavatelům. Většina těchto šéfů a šéfek, personalistů a personalistek (či, chcete-li, „manažerů a manažerek HR“) se mě s nedůvěrou tázala: „A proč s vaším vzděláním chcete dělat asistenta?“ Nedůvěra personalistů a šéfů pramenila primárně s představy, že s vysokou školou budu mít přehnané platové nároky. Tuto obavu jsem se sice vždy snažil rozptýlit lehce podhodnoceným odhadem budoucí mzdy, ovšem neúspěšně.
Systémové nastavení
Výše vyjmenované kritické okamžiky opakovaně nevznikaly kvůli mé nedostatečné nabídce na trhu práce, nýbrž jeho systémovým nastavením, respektive regulací. Snaha ochránit zaměstnance a regulovat pracovní trh totiž vedla k praktické „nevyhoditelnosti“ zaměstnanců. I já jsem častokrát ze strany potenciálního zaměstnavatele cítil, že „by to se mnou zkusil, kdyby mě mohl kdykoliv propustit“. Hlavním důsledkem legislativy, jež měla zvýšit zaměstnanost a ochránit zaměstnance, je zvýšení nezaměstnanosti a ochrana nezaměstnaných před získáním práce. Z tohoto pohledu by tedy lidé bez práce v rámci svého vlastního zájmu měli ve volbách hlasovat pro pravicové liberální strany snažící se pracovní trh uvolnit, nikoliv pro levicové socialisty snažící se ho ještě více regulovat.
Poznání podmínek současného pracovního trhu na vlastní kůži mě přivedlo k názoru, že ekonomický systém, ve kterém funguje dnešní společnost, lze již jen stěží označit za kapitalistický. S ohledem na vlny veřejných demonstrací a nepokojů, k nimž docházelo po celý loňský rok v mnoha zemích Západního světa (Spojených státech, Velké Británii, Španělsku), si troufám tvrdit, že se nejedná jen o ryze český fenomén. Výše zmíněné země se mohou pochlubit mnohem delším fungováním „svobodné tržní ekonomiky“ než Česká republika, přesto se problémy mladé generace zdají být totožné. V „rozvinutosti“ tržního hospodářství za Západem rozhodně nezaostáváme. Z pohledu přímého účastníka současného „svobodného trhu“ tento trh totiž není ani svobodný ani tržní. Copak mohou zaměstnavatelé někoho svobodně zaměstnat a pak ho zase svobodně propustit? Copak je jednoznačné upřednostňování zkušeností před schopnostmi – jistoty před kvalitou – projevem tržního prostředí?
A jak to nakonec dopadlo? Svou první práci jsem sehnal po pěti měsících intenzivního hledání těsně před Vánocemi. Od ledna pracuji brigádně jako telefonní operátor na zákaznické lince. (Jaká to ironie vzhledem k nedokonalosti mého řečového projevu.) Struktura zaměstnanců odpovídá mým dosavadním postřehům i výše zmíněnému nastavení současného trhu: manažeři a vedoucí jsou středoškoláci, kteří pracovali již při studiu, operátoři buď vysokoškoláci bez praxe, studenti nebo důchodci. Práce je na dohodu, takže jsem snadno vyhoditelný. Svoboda si vždy najde cestu.
