Projev Václava Klause u příležitosti 89. výročí vzniku československého státu ukázal, že zatímco názory většiny lidí se mění v závislosti na změnách okolního světa, ty jeho jaksi zamrzly v 80. letech.
Co prezident nevidí
Rigidní neměnnost Klausových postojů vede v prvé řadě k ignoraci procesů, které se v dnešním světě prokazatelně odehrávají. Jde v první řadě o procesy globalizace, jejíž existenci náš prezident popírá. Přitom důsledky globalizace a z ní vznikající vzájemné závislosti jednotlivých regionů dnešního světa jsou zcela hmatatelné a dotýkají se každého z nás. Naposledy jsme je mohli pocítit například v podobě výrazného zdražení mléčných výrobků, které bylo vyvoláno vzrůstající spotřebou mléka v Číně. Celosvětová závislost cen paliv vyráběných z ropy je dnes nezpochybnitelnou realitou. A právě neustále rostoucí propojenost dnešního světa vede k onomu „přechodu od dominance národních struktur ke strukturám nadnárodním“, který, ať chceme či nechceme, představuje „dávno předurčené evoluční pokračování dosavadního evropského vývoje“. Václav Klaus zkrátka popírá realitu dnešního světa. Důsledkem růstu propojenosti současného světa je oslabování územně národní identity jeho obyvatel, její deteritorializace, ve prospěch mnoha nadnárodních identit. Jednou z takto vznikajících „globálních“ identit může být i evropanství, které však podle Klause „alternativu k naší státnosti nepředstavuje a představovat nemůže.“ Nikdo přitom nežádá, aby bylo evropanství jakkoliv ústavně zakotveno, jde jen o to ho nepopírat jako nově vznikající identitu v dnešní společnosti. Další skutečností, kterou Klaus zcela přehlíží, je mnohost aktérů dnešní světové politiky. Ve svém „zpřehlednění této tak důležité problematiky“ provedl výčet priorit české zahraniční politiky ve vztazích se všemi pro nás důležitými zeměmi. Není však dnešní světová scéna formována také mnoha nestátními aktéry? K terorismu, jedné z aktuálních hrozeb, se nehlásí žádný stát. Světová ekonomika, nepopiratelně utvářející naší každodenní realitu, není řízena žádným státem, nýbrž leží v rukou nadnárodních koncernů. Není třeba, aby se prezident ve svém krátkém projevu vyjádřil ke všem tématům zahraniční politiky, zmínka o vztazích českého státu s nestátními subjekty světové politiky by však neuškodila.
Historický relikt
Důsledné popírání reality dnešního světa vede Klause k užívání neokonzervativní rétoriky 80. let. V tomto ohledu byl sobotní projev přímo esenciální ukázkou nekonzervativních postojů. Neokonzervatismus jako spojení liberální ekonomické politiky a konzervativního lpění na národních tradicích se ukázal být účinným nástrojem západních zemí v jejich soupeření se Sovětským svazem. Aplikace politiky Ronalda Reagana či Margaret Thatcherové v dnešní situaci by však byla naprosto irelevantní. Svět se totiž za posledních 30 let značně změnil. Studená válka znamenala střet dvou stran, jež samy sebe identifikovaly do jisté míry symetrickým způsobem. Válka s terorismem a procesy globalizace však přinášejí asymetrické interakce aktérů, kteří se identifikují docela odlišnými způsoby.
Proč si kazí reputaci?
Výše popsané souvislosti zamrzí tím více, že Václav Klaus jinak zvládá prezidentskou roli bezpochyby dobře a je důstojným reprezentantem naší země v zahraničí. Rovněž jeho zásluhy na ekonomické transformaci první poloviny 90. let jsou neoddiskutovatelné. Skutečný vliv na zahraniční politiku našeho státu v jeho rukou by však České republice uškodil.
