V poslední dekádě jsme svědky zdánlivé politizace politiky jako takové. Čím dál více veřejného prostoru je vyplňováno debatami, spory a rozhodováním o samotném obsahu politiky, jejím morálním rozměru a „lidskoprávní“ agendě. Nové politické strany se namísto socioekonomického vymezení prezentují jako nositelé nového obsahu samotné politiky. Je ovšem nutné si uvědomit, že politické elity pouze reflektují poptávku voličů a stávající společenské trendy.
Převažující interpretace výsledků uplynuvších voleb do Poslanecké sněmovny parlamentu České republiky se zaměřuje na bezprecedentní úspěch nových politických stran, konkrétně Babišova hnutí ANO 2011 a Úsvitu přímé demokracie Tomia Okamury, které společně získaly 25,53 % hlasů a 61 mandátů v dolní komoře parlamentu. Vzestupu nových politických stran odpovídá úpadek těch tradičních: vítězná sociální demokracie dosáhla nejhoršího výsledku od roku 1992 a tradiční strany (ODS, ČSSD, KSČM a lidovci) společně nezískaly ani polovinu hlasů.
Političtí komentátoři se shodují na dvou rysech nových politických stran, které spolu do značné míry souvisejí: zaprvé na jejich protestním a populistickém charakteru, zadruhé na jejich nezařaditelnosti v rámci pravolevého socioekonomického spektra. Podle politologa Stanislava Balíka nás celkový propad tradičních politických stran s jasně zakotveným ideovým profilem navrací do nestabilního prostoru střední Evropy.[1] Jako celoevropský problém pak vnímá vnitřní strukturální slábnutí tradičních stran. Nové strany nevznikají kolem jasných společenských a řešitelných témat, nýbrž pouze kolem morálního rozhořčení a pranýřování odvěkých nedostatků; problémy pojmenovávají, ale nenabízejí vize jejich konkrétního řešení. Navíc není jasné, za které z velkých hodnot se stavějí – zda spíše za svobodu, efektivitu, rovnost, či bezpečí. Podle Balíka je tento trend pro společnost škodlivý a ve svém důsledku zničující.
Podle Michala Kubáta z FSV UK je společným jmenovatelem nových stran jejich odpor proti „stranické politice jako takové“.[2] Coby alternativy jsou nabízeny vláda odborníků namísto politiků (ANO 2011), přímá demokracie švýcarského typu (VV, Úsvit) či model vůdcovské vlády jedné výrazné osoby (SPOZ). Kubát považuje tyto experimenty za nebezpečné pro demokratický režim našeho státu.
S obecnými závěry Stanislava Balíka lze – mimo jiné pro jejich obecnost – souhlasit, kdežto závěry Kubátova komentáře jsou problematičtější. Kubát totiž ztotožňuje stranickou politiku jednak s demokracií, jednak s politikou jako takovou.
Zatímco první implikaci není těžké zpochybnit poukazem na řadu ne-demokratických režimů, ve kterých fungují stranické systémy (Rusko, Turecko, kavkazské státy, země Latinské Ameriky)[3], druhá implikace nedává smysl sama o sobě – politika coby výkon moci je v principu nezávislá na tom, zda ji vykonávají strany, vůdci, či lid jako celek (anarchie).
Nová agenda
Současný trend nástupu protestně-populistických stran a hnutí ve zdánlivě konsolidovaných demokraciích postkomunistického regionu střední a východní Evropy je dle mého názoru možné relativizovat zasazením do dvojího kontextu.
Zaprvé, populistické a protestně profilované strany v poslední dekádě zaznamenaly úspěch rovněž v zemích západní Evropy, v řadě z nichž narušily stranické systémy, které se zdály být stabilní po několik desítek let. Mám na mysli kupříkladu rakouskou Svobodnou stranu, francouzskou Národní frontu, Kandidátku Pima Fortuyna v Nizozemí, italské Hnutí pěti hvězd či finské hnutí Praví Finové.
K primárně protestně-populistickým stranám můžeme přiřadit strany, jejichž program se v první řadě soustředí na témata, která se zdála být v daných zemích uspokojivě vyřešena. K těmto spadají především Skotská národní strana, italská Liga severu či strany se separatistickou agendou ve Španělsku a Belgii.
Vedle vzestupu nových stran s populistickými a na primární (národní a náboženské) identity zaměřenými programy je třeba vzít v potaz, že rovněž tradiční politické strany západoevropských zemí v posledních letech přibírají témata, jež se vymykají socioekonomickému pravolevému spektru.
Typickým příkladem je přijetí environmentální agendy dvěma hlavními německými stranami. Jak vládní CDU-CSU tak i opoziční SPD vyslyšely v červnu 2011 protiatomové nálady německých občanů a společně odhlasovaly postupné odstavení všech jaderných elektráren v Německu do roku 2022.[4] Bezprostřední příčinou byla tehdy teprve tři měsíce stará havárie v japonské elektrárně Fukušima, kterou poškodila vlna tsunami – riziko, jež je v Německu prakticky vyloučené.
Epocha neutralizací
Vedle zasazení do geografického kontextu je užitečné vzestup nových stran ve střední a východní Evropě relativizovat jeho zasazením do historického kontextu. Na tomto místě si dovoluji volně interpretovat úvahu německého konzervativního myslitele Carla Schmitta o „Epochách neutralizací a depolitizací“.
Pravolevé socioekonomické dělení politického spektra, které je považováno za tradiční, je ve střední Evropě dominantním teprve od konce 19. století. V této době ekonomické a třídní štěpení začalo převažovat nad národnostními štěpeními, ačkoliv ta zůstala významná přinejmenším do konce druhé světové války. Nacionální dělení společnosti vystřídalo během 17. století dělení náboženské. Z historizujícího úhlu pohledu je tedy logické vidět rovněž ekonomické štěpení jako dočasné.
Na místě je tedy otázka, jaké štěpení převezme hlavní politickou úlohu v průběhu neutralizace ekonomických a sociálních rozdílů. Carl Schmitt byl ve 30. letech minulého století svědkem dominance sociálně-třídních rozdílů a předvídal jejich neutralizaci politizací „techniky“, kterou spatřoval zejména v rozpadu mezinárodního práva garantujícího omezené války a následném vypuknutí dvou technicky neomezených světových válek.
O necelých sto let později jsme svědky zdánlivé politizace politiky jako takové. Čím dál více veřejného prostoru je vyplňováno debatami, spory a rozhodováním o samotném obsahu politiky, jejím morálním rozměru a „lidskoprávní“ agendě. Významná část aktérů mezinárodní politiky přestává využívat lidskoprávní argumenty pouze jako propagandu, ale přikládá jim skutečný význam, a to i za cenu vlastního poškození. Nové politické strany se namísto socioekonomického vymezení prezentují jako nositelé nového obsahu samotné politiky. V poslední době bylo nejjednodušším a zároveň nejprázdnějším vyjádřením této sebeidentifikace heslo „Nejsme jako politici. Makáme.“
Je ovšem nutné si uvědomit, že politické elity pouze reflektují poptávku voličů a stávající společenské trendy. V poslední instanci jsou to samotní občané, kdo se v narůstající míře identifikuje nepoliticky jako nositel čisté morálky v protikladu ke špinavé moci.
[1] Stanislav Balík: Jsou tradiční strany v rozkladu? In: Mladá Fronta DNES 29. října 2013, str. 15.
[2] Michal Kubát: Politiku nespasí odbornictví, švýcarský model ani vůdci. Tamtéž.
[3] http://democracyranking.org/?page_id=57#prettyPhoto
[4] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/128921-stop-jaderne-energii-rozhodl-nemecky-spolkovy-snem/
