Iveta B.

Už týden sleduji kauzu sebevraždy Ivety B., poctivě čtu každý článek, který je publikován. Nejsem ani novinář, ani policista, ani šmírák. Dokonce ani nepatřím mezi obdivovatele zemřelé. Zajímají mě vedlejší tóny a věty této kauzy. A v hlavě mi víří plno otázek, jako: Proč hodně talentovaní lidé umírají vlastní rukou? Proč zrovna smrt na kolejích? Jaký byl vztah mezi Ivetou B. a její matkou a jejím synem? Opravdu se stala obětí domácího násilí a sebevražda byla jedinou možnou cestou jak z něho utéct? Na tyto otázky asi nikdy nedostanu odpověď. Na tu nejdůležitější bych ale odpověď chtěla. Ptám se tedy sebe i vás, čtenářů a blogerů: kde je hranice novinářské etiky u kauz jako je tato?

Iveta B. zemřela skokem pod vlak, což mělo fatální následky. A určitě nebyla v dobrém psychickém stavu. Zanechala po sobě nezletilé dítě. To jsou prosté fakty. Vše ostatní je podle mě snůška emocí, nejrůznějších přenosů a polopravd. V médiích by se dali vystopovat stejné reakce na trauma jaké asi prožívá rodina Ivety B. - šok, odmítnutí, agrese, percepční obrana, racionalizace... doufám, že brzy se již média dostanou do fáze přijetí a vyrovnání se s tím, že Iveta B. nežije a ony stratily člověka, který plnil a prodával bulvární tisk. Nemůžu změnit novináře ani tisk, ale prosím: dejte již zemřelé a její rodině klid. Nechte události běžet tak, jak chtějí. Nevšímejte si pana Rychtáře, různých dopisů či vzpomínek. Najednou najdete hodně volného času, který se dá využít třeba k psaní o cennosti každého lidského života. Každý z nás má totiž jen jednu šanci na život v tomto čase a v této realitě, je na nás jak ji využijeme nebo promarníme.