Už týden sleduji kauzu sebevraždy Ivety B., poctivě čtu každý článek, který je publikován. Nejsem ani novinář, ani policista, ani šmírák. Dokonce ani nepatřím mezi obdivovatele zemřelé. Zajímají mě vedlejší tóny a věty této kauzy. A v hlavě mi víří plno otázek, jako: Proč hodně talentovaní lidé umírají vlastní rukou? Proč zrovna smrt na kolejích? Jaký byl vztah mezi Ivetou B. a její matkou a jejím synem? Opravdu se stala obětí domácího násilí a sebevražda byla jedinou možnou cestou jak z něho utéct? Na tyto otázky asi nikdy nedostanu odpověď. Na tu nejdůležitější bych ale odpověď chtěla. Ptám se tedy sebe i vás, čtenářů a blogerů: kde je hranice novinářské etiky u kauz jako je tato?
Iveta B. zemřela skokem pod vlak, což mělo fatální následky. A určitě nebyla v dobrém psychickém stavu. Zanechala po sobě nezletilé dítě. To jsou prosté fakty. Vše ostatní je podle mě snůška emocí, nejrůznějších přenosů a polopravd. V médiích by se dali vystopovat stejné reakce na trauma jaké asi prožívá rodina Ivety B. - šok, odmítnutí, agrese, percepční obrana, racionalizace... doufám, že brzy se již média dostanou do fáze přijetí a vyrovnání se s tím, že Iveta B. nežije a ony stratily člověka, který plnil a prodával bulvární tisk. Nemůžu změnit novináře ani tisk, ale prosím: dejte již zemřelé a její rodině klid. Nechte události běžet tak, jak chtějí. Nevšímejte si pana Rychtáře, různých dopisů či vzpomínek. Najednou najdete hodně volného času, který se dá využít třeba k psaní o cennosti každého lidského života. Každý z nás má totiž jen jednu šanci na život v tomto čase a v této realitě, je na nás jak ji využijeme nebo promarníme.
