Správně, boj o důkladné vybírání daní začíná. Pan Babiš s panem Sobotkou ví jak na to, že jsme se ale načekali...
Co já na to a taky k článku Martina Fendrycha - zde klik a nejen k němu, taky něco k novému Občanskému zákoníku.
Daňové zákony by nám mohli závidět v daleko vyspělejších zemích. Ze 4 cyklostylovaných papírů a zákonu o účetnictví, které platily v roce 1992, je úctyhodná kniha s návazností na několik dalších knih. Tolik změn a dplňků k zákonům lze ve světě jen těžko najít. Tak dnes k tomu asi přibude další vychytávka, tak jak o ní píše Martin Fendrych.
Podle mě - čím víc zákonů, tím větší možnost více kliček v proplouvání mezi paragrafy. To je jako s pravidly pro jízdy vozidel. Je čím dál složitější v pravidlech se vyznat. Kdyby platilo pravidlo pravé ruky a omezení rychlosti, a šlus, možná by bylo méně nehod.
Tak a už je na čase, abych se moc nerozkecávala, posaďte se milí čtenáři a pohleďte na moji vizi:
Karlovi se podařilo najít v lese, poblíž Kostelce nad Černými lesy, viditelně opuštěnou zemljanku, ve které se s potěšením zabydlel. Z nápravného zařízení, kde dleli jeho rodiče a kde on sám prožil věk od 10 do 18 let, ho právě propustili, protože se stal plnoletým, což ještě zákon umožňoval, a on věděl, že jestliže bude chtít v životě obstát, musí žít naprosto sám, na nikom nezávislý, bez jakéhokoliv civilizačního prostředku, o kterých slyšel vyprávět ve vězení a na něž se matně sám pamatoval.
Byl dost poučen, aby věděl, že nejenže nepřichází v úvahu žít s nějakou ženou, ale samozřejmě taky nesmí nikdy pomyslet na zplození potomka. Jedině tak přežije na svobodě. Z některých vědeckých knih, hlavně autora Eduarda Štorcha, které v nápravném zařízení omylem zůstaly, si nastudoval pobyt v přírodě, jak přežít v zimě, tak i v létě, za každého počasí, jak získat oheň a vodu, což bylo nejpodstatnější pro jeho bytí a také samozřejmě, jak získat potraviny, což bylo ze všeho nejhorší...
Byl šťastný, že vidí nebe nad hlavou, ticho bylo přerušované pouze zpěvem ptacta a bzučením všeho možného hmyzu, prostě ráj na zemi. I když mu hrozilo reálné nebezpečí, které spočívalo v dědictví dluhů, které nasekal jeho otec, když přišel o práci, za doby, kdy tím pádem nemohl hradit platby za vodu z vodovodu, za plyn, který později nahradili kradeným dřívím a pet lahvemi, vybíranými z děleného odpadu z kontejneru, za nově nařízené úhrady oprav přípojek sítí, za splátky na dům, který si rodiče pořídili před jeho narozením, za poplatky nařízené státem ( např. každoroční čištění komínů aj.) stejně se radoval z nabyté svobody.
Věděl, že vznikl zákon, který nutí rodinu zemřelého, aby za něj platila dluhy, i když po něm nezbyl žádný majetek. Honilo se mu hlavou, jak je možné, že příbuzní mají pykat za nesprávné rozhodnutí svéprávného člověka, jak vysvětlit, že si třeba jeho rodina podnikání jeho člena nepřála, ale on si prosadil své? Jak mohli odvrátit nebezpečí podrazu na svého člena rodiny - podnikatele? Nejen rodiny měly smůlu, ale také i lidé, kteří se s dlužníkem, byť třeba na chvíli, stýkali.
Lidé ručili za všechno a za každého, aniž by měli možnost předejít nebezpečí, které potkalo jejich partnera, či rodiče, tedy svéprávného partnera a svéprávné rodiče. To, že rodiče ručili za jednání dětí do 18 let, bylo vcelku pochopitelné, do svých 18 nebyly svéprávné a bylo na rodičích, jak je vychovávají, byť na ně samozřejmě působila i společnost se svými negativními vlivy.
Nebylo těžké upadnout do hlubokých dluhů, aniž by člověk o ně usiloval. Stačilo cosi opomenout, nedoručení obyčejné písemnosti a malá suma na sebe nabalila tolik, že z ní narostla suma veliká, převeliká jako ta řepa, ale tu nevytáhl ani dědeček s babičkou a vnučkou, ani s doběhnuvší myškou...
Lidé zjistili, že jakmile navážou kontakt s jakýmkoliv poskytovatelem služeb, že jsou mu vydáni na pospas, protože oni nemohou mít možnost ovlivnit růst cen, který poskytovatel stanovil (energie, potraviny, léky atd), že jsou svázáni paragrafy tak urputně, že jim všude hrozí nemalé peněžní sankce, málem i za to, že dýchají vzduch, že jim vláda nenechá k životu ani minimální částku výdělku, aby mohli žít a dále se pokusit splatit svůj dluh, že jim nezbývá než skočit z Nuseláku, propadali beznaději když nemohli najít práci, tak se rozhodli houfně opouštět své domy a byty a začali žít v zemljankách, či prchali do cizích zemí.
Aby lidé zabránili možnosti, že přivedou do úzkých své příbuzné, postupně se vzdali plození děti, se svými druhy, či družkami se scházeli tajně, což zase zvyšovalo udavačská rizika. Lidé začali vymírat, takže zemljanek bylo dost.
Tento styl života měl vliv hlavně na to, že musely být dále zvyšovány ceny, aby bylo z čeho brát na pohodlné živobytí vlivných občanů, kteří vymýšlely zákony, které lidem svazovaly ruce.
Karel zíral šťastně do nebe a netušil, pouze o tom snil, že se mu v budoucnu povede objevit zemljanku, obývanou krásnou dívkou, že se rozhodne mít s ní dítě, ale někde úplně jinde. Oba seberou svých pět švestek a půjdou a půjdou, budou putovat zemí až na místo, kde budou moci žít důstojně, jako lidé.
Psal se rok 2025.
THE END
Psáno pro Lidovky, upraveno pro IDnes
Ilustrační obrázek z internetu
