Nepamatuji se.. pamatuju...

Tak pamatuji toho už dost, ušla jsem  dlouhý kus cesty, takže občas nostalgičím hlavně v tom zatracepeným listopadu...

Nepamatuju se, že by dědeček s babičkou nadávali na poměry, na politiku, možná to někdy dělali, ale ne přede mnou. Inu, nebyla televize a tak nebyli denně tak masírovaní tím jak se mají dobře, nebo špatně, to podle toho, co bylo zrovna v kurzu, jako se tak děje dnes. Mluvím o době mého dětství, které je již opravdu historické.

Taky se nepamatuju, že bych viděla oba své prarodiče ve dne ležet na kanapi. Na kanapi, které bylo včele  ustlaných postelí s parádním přehozem a vyšívaným polštářkem, a na něm sedící obháčkovanou panenkou. Tam  (na tom kanapi) jsem se někdy povalovala akorát já, když pršelo a já si četla.

Babičku si pamatuju, sedící u kamen na šamrlíku s válem na klíně, v domácích šatech a zástěře, v odložených botách (nikdy žádné bačkory), jak tvarovala buchty, které plnila domácími švestkovými povidly, tvarohem z Knířova, či vdolky s mákem, pak přikládala do kamen a hlídala, aby se dílo nespálilo. Pořád měla co dělat, zrovna tak, jako můj bezvadný dědeček. Dědečka si pamatuji v hnědých manšestrákách v odložených, ale vyspravených košilích a hnědých, perforovaných botách.

Nepamatuji se, že by si žehrali na svůj osud, že skončili v jedné místnosti, že nemají mnoho peněz, byli skoro vždycky v dobré náladě, občas babička probrala místní poměry mezi sousedkami, kdo s kým jak a proč.

Bylo cítit a to jsem už jako malá holka cítila i já, že se mají s dědečkem moc rádi, i když babička byla trochu jako generál, tak věděla, že dědeček je nad generály a také to, že mají rádi mě, což už jsem popsala ixkrát.

Babička uměla úplně všechno, od samozřejmostí jako vaření, ručních prací přes vykládání karet, osahávání slepičích prdelek, zda je vajíčko, po vybírání blech sousedovic vlčačce Donce. To byla úžasná psice a už věděla, že jak si babička navléká brýle, že je zle, že bude na tapetě ona se svými blechami. Bylo to pro Donku utrpení, když musela v klidu ležet na babiččině klíně se zadními nohami na zemi a babička se jí prohrabovala kožichem.

Když dědečkovi babička odešla, vzal to jako fakt, smířil se s osudem, žil sám až do smrti, na jeho stará, osmdesátiletá kolena mělo navrch jídlo, už dopoledne držel lžíci v ruce a těšil se co bude k obědu…

Vzpomínám, jak  babička zadělávala na obří vánočky, umotala nohavice taženého štrůdlu a poté to všechno nanosila do vedlejší Smékalovic pekárny, aby jí to hezky upekli v peci. Cítím tu vůni, která se bohužel nedá k mému psaní přidat, cítím tu nebeskou chuť…

Vánoční cukroví pekla babička  bez krémů – pracičky, cukroví ze strojku, kočičí oči s domácím džemem a samozřejmě vanilkové rohlíčky.

Jo, vzpomínání…

Je pošmourno, světlo ubývá a tak se člověku v hlavě i v srdci plaší vzpomínky, krásné vzpomínky, kdy bylo vše jasné, kdy bylo zlo jen v podobě čertů a strašidel, kdy dobro vždycky zvítězilo nad zlem, doma bylo bezpečí, pro dítě vlastně samozřejmé…

tedy alespoň u nás, u babičky a dědečka ve Vysokém Mýtě.