Letní povídka pro Víkend MF DNES. Léto zuřilo v plné zbroji, kombajny se proháněly po poli, bitva o zrno vrcholila, v konzumu došlo mražené zboží, buřty zase nepřivezli, nic zvláštního v malé východočeské vesničce. U rybníka na dekách se rozprostíralo núďo, protože nové plavky této sezóny byly už okoukané, okoukaní byli i letní hosté a nové, letní vztahy.
V konzumu i před ním se sice stále houfovaly místní zpravodajky, ale v rámci okurkové sezóny už mimo, „pani, to je horko, co, už dlouho nepršelo, houby nerostou, Dostál zase zbil Dostálovou, a ta Maříková pořád ještě neporodila“, nebylo co řešit.
Čas ve vesnici ubíhal vyšlapanou cestičkou, děti zlobily, ale přiměřeně, stejně na ně neměl nikdo moc času, takže rodiče nestihli zjistit, že je toho léta v kurzu hra na pana doktora, na maminku a na tatínka, ostatně jako každé léto. I kdyby to rodiče náhodou vzali na vědomí, ani by to s nimi nehlo, protože takové hry byly populární vždycky, dokonce už když oni byli malí. Děti se staraly samy o sebe, v jejich partách se uplatňovalo právo silnějšího. Sem tam se někdo s někým popral, pohádal, holčičky spolu nemluvily, tu ta s tou, tu s jinou, aby se pak domluvily na úplně jinou, se kterou nemluvily korporativně. Někdy v tom měly takový zmatek, že už nevěděly, kdo s kým mluví a nemluví.
Kluci to měli jednodušší, když si vše vyjasnili ručně, buď spolu další den zase kamarádili, nebo se z nich stal nepřátelé nejmíň na týden, mnohdy až na věky věků, to podle věku a důvodu rvačky. Pokud se parta skládala z obého pohlaví, nikdy to nedělalo dobrotu, zejména ve věku náctiletých.
Někteří staří, tzv. výměnkáři posedávali na židlích před svými domky, kde sledovali cvrkot, byl-li nějaký, nebo pospávali. Jiní staří se scházeli na návsi na lavičce pod kaštanem a vzpomínali na svá mladá léta.
Letitý vdovec (mno, letitý jen vdovec, jinak statný padesátník), Karel, který byl už značně znavený tím, jak mu ostatní dohazovali volné polní i přespolní baby, nastartoval svůj motocykl a odhopkal do okresního města, kde hodlal sobě zakoupiti v krámě se smíšeným zbožím nový plechový kýbl, místo toho zrezivělého, otvírák na konzervy, nějaké ty masové konzervy a taky se poohlédnout po nových trenkách, protože ty, co mu šila nebožka, už se rozpadaly.
Karel zaparkoval svůj motocykl před krámem a šel vybírat. Do smíšeného zboží chodil rád, byla tam taková zvláštní vůně, která se spolu po smísení všech vůní stala vůně vůní, nedefinovatelnou a při tom tak charakteristickou pro podobné obchody. Rád se přehraboval v různém zboží, kde vedle gumových bot byly zahradní (hřbitovní) konvice, provazy různých tlouštěk, nádobí, hřebíky, pilky, košťata, smetáky a smetáčky, zkrátka v kde čem, co má mít správný krám se smíšeným zbožím na skladě.
Překvapilo ho, že místo paní Pecháčkové stojí za pultem s kasou cizí ženská. Po pozdravu se zeptal, kde se paní Pecháčková nachází a kdy se vrátí. Bylo mu sděleno, že paní Pecháčkovou už prodávání v obchodě zondalo tak, že hodlá nedělat nic jiného, než do smrti posedávat po zahrádce a klohnit jídla pro sebe a svého muže, pokud se hned zkraje nepozabíjejí, až se budou vidět denně pořád.
Na jejím místě bude počítat do kornoutu hřebíky teď ona, ovšem jestli to vydrží tak dlouho jako paní Pecháčková, to se teprve uvidí.
Karel se představil, ona mu sdělila, že se jmenuje Marta Doubravová, a co si bude přát. Karel jí sdělil svá přání a šel se přehrabovat do vystaveného zboží. Nemohl se hned tak soustředit, protože ho Marta docela vyvedla z míry, proto své přehrabování ve zboží zkrátil. Taková pěkná ženská a dokonce i voněla nějakou příjemnou voňavkou, což dodávalo obchodu další voňavou dimenzi...
Popadl kýbl, na všechno ostatní zapomněl a vracel se pultu. Cítil, že po letech samoty, kdy si myslel, že je mu tak nejlíp, zjišťuje, že má v posteli dost volného místa, a že ho to v ní samotného nebaví.
Marta se otočila dozadu od pultu, aby se sehnula pro mucholapky, které měla nejníž v regálu, předvedla tím bezděčně, že podstavec je pevný a vyvážený, pak se zase vztyčila, zavlnila zadkem, aby se přesunula vedle do jiného regálu a to už byl Karel úplně ztracený. Ten pohyb tou pánví ho úplně pohltil. Tu ženskou musí mít.
Po návratu domů lehl na kanape a přehrával si odpolední setkání v krámě, při čemž zjistil, že je stále kompletní mužský. Setkání s Martou bylo jako setkání s rychlíkem, dostal pecku mezi oči a probudil se z „hrobu“. Přemýšlel jak dál, jak jí pozvat na rande, nebo do kina, či někam. Nevěděl o ní zhola nic, nevěděl, zda by se jí líbil a už si ji představoval u sebe doma.
Dalšího dne šel do konzumu koupit chleba a před konzumem zpravodajky ve svém živlu. Konečně nějaká novina. Víte, že v S. šla stará Pecháčková do penze a v krámě je nová prodavačka? Prý je rozvedená a přistěhovala se až z Prahy. Tedy, co ta, tady, taková městská panička, chce najít za štěstí, to teda nevím, řekla zpravodajka č.4. Debatily dál, Karel je minul, zaradoval se, je rozvedená, sláva, cesta k namlouvání je volná.
Toho léta se pak už ve vesnici nic moc nového neudálo. Boj o zrno byl úspěšně dobojován, Maříková šťastně porodila syna Josefa, Martu Doubravovou si vzal za manželku Jára Zajíček z S. a Karel i nadále zůstal sám. ZATÍM, věděl, že srážka s rychlíkem měla následky a že už sám být nechce. Koupil sadu nových trenýrek a podal si inzerát: Pořádný muž v nejlepších letech hledá k sobě pořádnou ženu, která umí nejen vařit, ale také zútulnit neútulnou postel. P.S. Výhoda – měla by umět krásně vlnit zadkem.
Našla se příštího léta. Do vesnice se přistěhovala Marie. Ke Karlovi. Jo a Marta Doubravová, Zajíčková se rozvedla. Zajíček jí prý bil. To byla sousta pro vesnické zpravodajky...
lustrační foto z Facebooku
