Nebudu citovat klasiky, kteří jsou tištěny na parte zemřelých, ve kterých se o smrti rozumuje, budu psát o smrti, jak to s ní mám já. Je to ted příznačné téma, je po dušičkách a ve sněmovně je zákon o eutanazii. Takže...
Poprvé jsem zaznamenala smrt, když zemřela naše kamarádka z vedlejšího domu ve věku pěti let. V té době, když jsem byla přibližně ve stejném věku jsem tomu ještě nerozumněla. Sousedky na ulici, které obvykle semlely kde co a kdo s kým, plakaly a jejich řeč se nesla v duchu jaký ta Evička byla krásný andělíček, ach bože, pan bůh ji miloval, tak si ji k sobě vzal... tak tomu už jsem nerozumněla vůbec..
V tomtéž období jsem při prázdninových návštěvách v rodném městě ráda chodila se svým dědečkem na pohřby, protože tam na nich hrál v kapele na buben. Strašně mě bavilo ten buben pomáhat před a po skončení dědečkovi nosit domů. Někdy se to sešlo na vesnici, kde byl nebožtík vystaven v rakvi na dvorku, nebo byl vynášen z domu. Brala jsem to velmi neúčastně, protože jsem ty lidi neznala a převážně se jednalo o staré lidi.
Bylo to pro mě přirozené a já v té době vůbec neuvažovala, že by mohl zemřít někdo z mých blízkých, natož já sama.
Až když mi zemřela moje milovaná babička, která mi byla více než matka, zkrušil mě žal nad její smrtí na mnoho let i když s jinou intenzitou. Tehdy to byla velká chyba, že mě na pohřeb nevzali...
Smrt blízkých mě samozřejmě provázela po celý můj život, at to byla smrt nečekaná či očekávaná, každá byla jiná, jinak prožitá, zanechala svoji stopu a ovlivnila můj život každá jinak.
Jsem ted na řadě, jsem ve věku, kdy už musím brát smrt jako realitu, nemůžu tu zůstat napořád.
Jak ji přijmout?
Sama se sebou se vyrovnat, ohlédnout se za tím, co jsem zde nechala, zda ta moje cesta životem za to stála a pokorně odejít. A to si myslím, že se mi podaří, mám čisté svědomí, radost nad svými dětmi, jejich rodinami, vnučkami, přáteli.To, že mě zradili někteří moji nejbližší, nad tím jsem se již dávno povznesla, oni to budou, kteří s tím budou umírat, já ne, já jsem úmyslně nikomu neublížila ani ho nezradila.
No, tak ted to vypadá jako těžké onemocnění samochválou, ale já to tak opravdu cítím a proto půjdu ze světa smířená.
Jen o jedno prosím, prosím svoji smrt, aby byla ke mně milosrdná, aby mě vzala do hádu třeba i za pomoci eutanazie, když nebude vyhnutí. Mám své drahé opravdu ráda a nechci aby trpěli tím, že bych třeba trpěla já.
Milá smrti, ještě se mnou počkej, potřebuju toho ještě hodně udělat a zažít.
